Milý čtenáři, pokud nežiješ v blahé izolaci kdesi uprostřed Rychlebských hor a nechodíš si pro vodu do studánky, kde nejhlubší je vřes, patrně už víš o tom, že propukla další válka. Tentokrát mezi Izraelem a Gazou.
Masivní teroristický útok, který Hamás rozjel téměř přesně na padesáté výročí jomkipurské války (plus mínus pár hodin), dosáhl zpočátku neslýchaného úspěchu: jejich lidé, ozbrojení až po zuby, se dostali do několika izraelských městeček, povraždili řadu civilistů i vojáků, pobrali hromadu rukojmí a zničili několik kusů izraelské vojenské techniky.
Jelikož dneska už i barbaři vyznávající středověký fanatismus nosí v kapsách mobily koupené od nevěřících, výsledkem akce byla i záplava videí, z nichž sem nebudu linkovat ani jedno. Masakry v přímém přenosu, hromady mrtvol obou pohlaví. Mezi nejhorší asi patří to, kde jedna svoloč vítězně vozí mrtvé tělo jisté mladé ženy ulicemi Gazy a jiná svoloč na ni plive.
Velké sociální sítě ta videa mažou, což ve mně vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu rozumím potřebě chránit důstojnost obětí, na druhou stranu tím široká světová veřejnost přichází o možnost seznámit se s realitou. Toto je totiž jenom demoverze toho, jak by skončil celý několikamilionový národ, kdyby Palestinci vojensky vyhráli. A měli by ji vidět zejména naivnější a mladší jedinci, kteří občas lhářům z povolání “sežerou” jejich lži.
Mimochodem, ta chuděra, kterou poplivali ještě po smrti (a kdo ví, co zažila před ní), měla dvojí občanství, kromě izraelského také německé, a byla tam na nějaké rave party v poušti, kterou Palestinci zmasakrovali. Mají tam prý ležet stovky obětí, ale v momentálním válečném chaosu jsou urgentnější úkoly než počítat těla, takže přesnou sumu se teprve dozvíme.
V řadových Němcích tohle zvěrstvo vzbudilo určité podráždění. Spolkový ministr financí Christian Lindner (FDP) požaduje zastavení finanční pomoci do Palestiny, která v uplynulých dvou letech činila 340 milionů euro. Nechci být cynik, ale myslím si, že to neprojde přes Zelené, kteří s ním sedí v koalici. Pouhá masová vražda nebude stačit na to, aby se určitý typ sebevražedně stupidního intelektuála vyléčil ze své neopětované lásky k Palestině, a strana Zelených má takových lidí vysoce nadprůměrné procento. Nevím, co by se muselo stát, aby od nich dali ruce pryč, ale patrně by to muselo být něco opravdu vážného, třeba zvýšení uhlíkové stopy. Konec cynismu.
Update 8.10.2023 v 16:47: Německé platby do Palestiny byly dočasně pozastaveny. Třeba byl můj cynismus neoprávněný, i když “dočasně” může znamenat leccos. Konec update.
Samozřejmě, jakmile se stane něco takového, okamžitě vykvetou konspirační teorie. Jedna, na kterou narážím v zapařených koutech internetu každou chvíli, je, že izraelský premiér Netanjahu o tom přece musel vědět (od Mossadu, který ví všechno), a že to celé nechal proběhnout úmyslně, aby si vylepšil svoji politickou pozici.
To je podle mě nesmysl, hraničící s choromyslností. Jednak Mossad neví všechno, jednak se vlastně o Gazu ani nestará; ta patří do kompetence vnitřní rozvědky Šin Bet. A ani ta nemůže vědět všechno. Gaza je uzavřený stát s vysokou hustotou populace, ovládaný už skoro dvacet let genocidální partičkou, jež by dávno neexistovala, kdyby nedokázala velmi dobře identifikovat a neutralizovat potenciální zrádce ve svých řadách a ve svém okolí.
Najít v takovém prostředí kvalitní zpravodajské zdroje (tj. osoby, které něco cenného opravdu vědí, a přitom jsou ochotny riskovat smrt umučením v případě odhalení) je úkol, který hraničí s nemožností. A bez lidských zdrojů jste odkázáni jen na tvrdá, leč bezkontextová data typu finančních toků a zabaveného kontrabandu, ze kterých se plány a úmysly lidí čtou velice těžko. Taková data jsou užitečná zpětně, při objasňování, co se stalo a jak. Ale určit z nich, co se teprve stane, to je úplně jiná káva.
A Netanjahuovi samotnému nemusí tahle katastrofa vůbec pomoci, i když dočasně se izraelský národ nepochybně sjednotí a politiku odloží stranou. Už i ten první den byl pro Izraelce nejen hrůzný, ale zároveň i ponižující – záběry na zničené tanky Merkava, kolem kterých křepčí zakuklenci a akbarují Alláhovi ostošest, si nikdo za rámeček nedá. A těch tisíc lidí, kteří přišli o život, je v takto malém národě ohromná ztráta. Nic takového se pod vládou jestřábů správně nemělo vůbec stát. Jestřábi odvozují svoji kredibilitu hlavně od toho, že jsou v těch bezpečnostních záležitostech kompetentní. Nejsou-li, siláckými slovy ani gesty se to nahradit nedá.
Podobným způsobem prokašlaly izraelské bezpečnostní složky před padesáti lety začátek jomkipurské války (viz Zapomenuté příběhy 3, kapitola “Budapešť ještě bojuje”), načež musel Izrael bojovat o holé přežití. Tehdy to taky nebyla ničí konspirace. Průsery se prostě občas stanou.
Tahle situace je jedna z těch, kdy jsou manévrovací možnosti politiků silně omezené náladou národa, a řadoví Izraelci jsou rozpálení doběla. To znamená, že jejich vláda nemá na vybranou; nemůže vyřešit situaci menší odplatou v podobě několika raket a bomb shozených na citlivé cíle. Musí se pokusit zničit celý Hamás i za cenu větší války.
Jak velké, to bude záležet hlavně na tom, jestli se do dění zapojí i jiholibanonský Hizballáh, dobře vyzbrojená a nebezpečná milice, která má severní půlku Izraele na dostřel. Pokud ne, obsadí Izrael během několika týdnů celou Gazu a horká válka přejde do chronické teroristické kampaně menších rozměrů. Pokud ale ano, nebude žádný konec v dohledu. Jižní Libanon se pyšní jedním z nejpříšernějších terénů na světě, zdejší hory zastavily stejně spolehlivě Byzantince jako Turky, a moderní mechanizovaná armáda s nimi má úplně ten samý problém.
Zároveň se dá čekat, že obětí války se stanou nejenom lidé, ale i současný proces normalizace vztahů mezi arabskými státy a Izraelem. “Na ráně” je zejména sbližování se Saúdskou Arábií, které směřuje (směřovalo?) k uzavření mírové smlouvy a navázání standardních diplomatických styků. Taková smlouva by změnila celý region, teď ovšem není jisté, zda bude.
Saúdská Arábie se sice rychle sekularizuje, ale palestinsko-izraelský konflikt je duální povahy, jak náboženské, tak i etnické. Odpadne-li jedna dimenze, stále je tu ještě i ta druhá. Uvidíme tedy, jestli i takový diktátor jako princ Mohamed bin Salman může ignorovat názor vlastní “ulice” a pokračovat v tom, co je sice pro jeho stát strategicky výhodné, ale kulturně těžko snesitelné.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
