Reakce na články Jiřího Michala Půra a Martina Malého.
Dva čeští publicisté, Jiří Michal (sorry) Půr a Martin Malý, vydali skoro současně články pranýřující hysterické moralizování na českém internetu. (MP zde, MM zde a zde). Zdá se, že horké léto je horké i přeneseně, a malinko nám stoupá “virtuální horečka společnosti”, což je dáno samozřejmě blížícími se volbami a rozložením sil před nimi.
(Zde bych chtěl jen skromně přihřát svoji dávno vystydlou polívčičku a připomenout, že můj článek na podobné téma, Digitální Moloch, vyšel v Neviditelném psu už 25.6.2015.)
Nicméně když už se tedy “o tom píše”, možná je na místě, abych se k tomuto tématu vrátil také.
První pozorování: i přesto, že obecná znalost angličtiny se od “sametu” výrazně zlepšila, západní ideologické trendy mají tendenci dorážet sem do kotlinky se stále zhruba stejným zpožděním +- deset let. Platí to zjevně pořád.
Nevím přesně, čím to je, ale moje pracovní hypotéza zní, že nejsnáze chytíte tento druh ideové lepry na vysoké škole, a přitom jen málo Čechů jezdí studovat do Anglie nebo Ameriky. Je to pro ně moc drahé, a pokud už tak učiní, tak tam také obvykle zůstanou natrvalo a na dění v ČR přestanou mít vliv. Tím pádem zbývají jen méně efektivní kanály (sledování twitterových účtů, občasný hostující profesor-radikál), které nemají tu správnou přenosovou kapacitu a cokoliv jimi prolézá jen po kapkách.
Tím pádem se i tady to moralizování online vyhrotilo právě v době, kdy západní “wokismus” začíná být zřetelně za vrcholem, byť tím neříkám, že je úplně po něm. Zpoždění při přenosu idejí zde funguje skoro stejně spolehlivě, jako zpoždění vlaků na přetížených tranzitních koridorech: skoro si podle něj můžete řídit hodinky, případně kalendář.
Druhé pozorování: ten přenos je i tak dost neúplný a neduživý, protože původní “wokismus” byl vypěstován na určitém kulturním substrátu a na těch jiných nefunguje tak dobře – asi podobně, jako nemůžete přestěhovat z Austrálie do Ostravy koalu a naučit ji žrát české (moravskoslezské?) kopřivy. Kdepak, potřebuje blahovičník a bez něj chcípne.
Tím kulturním substrátem “wokismu” jsou pocity viny z velkých hříchů minulosti, a ta skutečně velká impéria mají ve své minulosti děsivých hříchů dost. Otrokářství, genocidy, vojenský teror rozpoutaný kdesi na druhé straně světa proti lidem, kteří víceméně chtěli jen žít po svém – vezměte libovolnou velkou říši a najdete tam takových věcí až depresivně mnoho. Mentálně neevropská impéria, i ta zaniklá, si toto vůbec nepřipouštějí (Rusko, Turecko, Japonsko), ale mezi Evropany a Američany je to posledních padesát let politicky třeskuté téma.
Toto je u nás těžké replikovat, protože kotlinka byla po většinu své historie spíše terčem cizích agresorů, než aby se nějak moc vyžívala v agresi sama. Nejvíc pronásledovanou menšinou tu byli Židé a jejich nejnebezpečnějším nepřítelem byli Němci, což je dneska v rámci eurobratrství trochu žinantní připomínat; navíc se správný moderní progresivec moc nechce zastávat nějakých dávno mrtvých Židů, protože v jeho ideové koalici sedí živí a (značně bojovní) Palestinci, kteří o nich nechtějí slyšet.
I tak občas vidíme odněkud z FHS UK nebo FSS MU pokusy o “dekolonizaci” českých dějin, například skrze odsun sudetských Němců, ale nemá to ten správný efekt. Ty opravdu pohodlné katedrální pašalíky se zajištěným přísunem grantů na třicet let dopředu se na tak vratkých základech vybudovat nedají.
Třetí pozorování: nejpozději od rozšíření rozhlasu, ale spíš už asi od vzniku pravidelně vydávaných novin pro širokou veřejnost, nemůžete oddělit politiku od dominantní komunikační technologie. Tak například poté, co se rozšířila televize, to škaredí politici mají o něco těžší.
Abychom sáhli do minulosti: takový Abe Lincoln, jenž podle všeho trpěl nějakou genetickou poruchou (Marfanův syndrom?) a kromě poněkud strašidelného výrazu v obličeji měl i dlouhé, tenké, pavoučí ruce a nohy, by dneska byl asi ve volbách “neprodejný” – přestože to byl mimořádně chytrý a disciplinovaný člověk a talentovaný řečník. V roce 1860 zkrátka ještě nastávající prezident USA mohl vypadat jako komparsista uteklý z natáčení Planety opic, kdežto v roce 1960 už nikoliv.
No, a co se té technologie týče: Jiří Michal Půr má podle mého odhadu pravdu, když ve svém článku míří obviňujícím ukazováčkem na Twitter, čili dnes X.
Na rozdíl od Facebooku, který byl vždycky “plošnější” a snažil se naverbovat co nejrozsáhlejší podmnožinu populace, se Twitter specializoval na “kognitivní elitu”, resp. lidi, kteří se za ni sami považují – novináře, vědce, vysoké manažery atd. Zároveň měl své algoritmy vyladěny v podstatě dokonale k tomu, aby (skrze retweety) vyvolávaly “efekt sněhové koule”, takovou tu zničující zlobu virtuálního davu, která je popsána v Digitálním Molochovi. V angličtině se tomu i někdy říkalo “trial by Twitter” – dostal-li se někdo do nemilosti tamních verbálních bijců, okamžitě se o tom dozvěděli jeho nadřízení, reportéři celostátních médií atd. Proto pak byly ty následky pro postiženou osobu tak katastrofální.
Poté, co Twitter přešel pod Muska a změnil se v X, přestal tento efekt v anglickojazyčném světě fungovat. Hodně progresivců odešlo pryč, protože síť se začala klonit doprava, a založili si alternativu v podobě služby Bluesky. Jenže tam jsou víceméně sami mezi sebou: celá služba má cca 4 miliony aktivních uživatelů denně, proti X, které jich má čtvrt miliardy. Je to rozdíl dvou řádů, a to znamená, že ať už se na Bluesky strhne cokoliv, váš zaměstnavatel se to buď nedozví, nebo mu to bude srdečně jedno. Je to okrajový fenomén.
U nás tento proces zatím neproběhl a Twitter opouštěli právě spíše lidé, kterým takové poměry vadily (já sám před několika lety). Takže český “trial by Twitter” stále ještě funguje, ale je změkčován tím, že a) Češi jsou smějící se bestie a b) ta jazyková komunita je maličká a nemůže se v ní “na povel” seběhnout tisícihlavý dav kopající do jednoho člověka. Deset-dvacet lidí ano, ale to je májový deštíček proti hurikánu.
Upřímně: už se tam nevrátím. Od doby, co jsem pryč, se nedokážu ani pořádně nas*at, protože od přírody nejsem žlučovité povahy a v zásadě mám svět rád. Ale tam, tam to bylo skoro automatické. Když do vás ten robot nemilosrdně tlačí příval jedovatostí z celého světa každou boží hodinu každého božího dne, museli byste být teflonoví, aby to po vás steklo beze stop.
Čtvrté pozorování: ač to tak nevypadá, ty nadcházející volby ve skutečnosti nejsou zas tak ideologicky vyhrocené an sich, a z hlediska těch aktivistů je chyba, že se tímto směrem vůbec orientují. Bojem za ideovou čistotu můžou přesunout tak půl procenta hlasů.
Hlavním důvodem, proč se pod Fialou houpe křeslo, je ekonomická stagnace země, kterou vidíte všude kromě pár nejbohatších měst, a která začíná vysloveně bít do očí, kdykoliv přejedete hranici do Polska. Ujíždí nám vlak tak, že už to není ani na vtipkování, a zároveň má řada “venkovských” voličů dojem, že ten brněnský klub, který momentálně vládne v Praze, to naprosto nechápe.
Tím nechci říci, že pod Babišem začneme vzkvétat; spíš asi taky ne, na to jsme moc závislí na (stagnujícím) Německu, daleko víc, než ti Poláci, kteří vždycky chápali nutnost kultivovat domácí kapitál. Ale ty volby budou i tak protestního rázu, a ten protest míří hlavně proti tomu, že životní úroveň českého obyvatelstva se za posledních několik let nijak nezvýšila. Toť celé. Všechny další vlivy, ať už Rusko nebo Trump, jsou proti tomuhle marginální. Průměrný volič podrží vládu, pokud se mu daří dobře, a vytrestá ji, pokud nikoliv, end of story.
Leč řešit ekonomickou stagnaci, to je řádově těžší, než střílet po sobě jedovaté ťafky na sociálních sítích, takže bodejť by se nedělo spíš to druhé, že? End of story, tentokrát již doopravdy.
Ach, ještě jedna informace bokem, s tématem nesouvisející: Zapomenuté příběhy 8 už se sázejí a příprava knihy jde zatím standardním tempem, ale nakonec stejně vyjdou o týden později. Místo 1. 10. až 8. 10.
Na vině není ani Trump, ani Putin, ani von der Leyenová, ale já … pozdě jsem zarezervoval kapacitu tiskárny. Nicméně ten termín 8. 10. už by měl být definitivní, a vy můžete vesele předobjednávat.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
