Krátké zamyšlení nad tím, jestli by Ukrajině v současné situaci pomohly jaderné zbraně.

Milí čtenáři, je čas na určitou sebekritiku: asi jsem ten článek “Bude? Nebude?” neměl psát. Ten současný mezivývoj u obou separatistických republik jsem neočekával, což je asi důsledek toho, že dění v Rusku je mi obecně dost cizí.

O Rusku píšu málo, protože Rusům nerozumím a upřímně mě to tím směrem nikdy moc netáhlo. Jsou i paranoidní jedinci, kteří mě kvůli tomu podezírají z tichých sympatií k Putinovi. Ničím takovým jsem nikdy netrpěl a kdybych se narodil v Rusku, se svojí sarkastickou povahou a nutkáním neustále něco psát o politice bych asi už dávno seděl v exilu nebo v lágru; nemám tedy důvodu tomu jejich současnému režimu fandit. To, že se tam “negenderuje”, mi osobně nestačí.

Ale dění v Rusku nedokážu zkrátka, na rozdíl od mnoha jiných částí světa, odhadnout s žádnou mírou spolehlivosti. Proto si v případě aktuální ukrajinské krize ukládám nadále bobříka mlčení. Nepodložených pitomostí už poletuje na internetu dost, netřeba k nim přidávat další.

Nicméně aktuální situace má jeden zajímavý rozměr, který lze trochu rozpitvat i bez znalosti místních poměrů. Jedná se o následující “what-if” scénář.

(Není až tak jednoduché najít pěkné fotky jaderných zbraní pod volnou licencí Creative Commons, ale pár jsem jich přece jenom našel. Ovšem vesměs těch západních.)


Americká atomová bomba MK-4 ze začátku 50.let, tedy poněkud zastaralý model. Zdroj: Flickr, Dennis Jarvis, CC BY-SA 2.0

Po rozpadu Sovětského svazu zůstalo na území Ukrajiny větší množství ex-sovětských jaderných zbraní – cca 1700 kusů, tedy podstatně více, než kolika disponuje Velká Británie nebo Francie. Ukrajinská vláda se jich roku 1994 zřekla podpisem takzvaného Budapešťského memoranda (stejně jako Bělorusko a Kazachstán). Výměnou dostala garance teritoriální integrity, které, jak dnes již zpětně víme, ve skutečnosti negarantovaly vůbec nic.

Náš “what-if” scénář zní: co kdyby si tehdy Ukrajinci jaderné zbraně nechali? Pomohlo by jim to v současné situaci?

Jaderné doktríny se u nás moc nestudují, my jsme vždycky v tomto směru měli být jenom bojištěm. Poměrně dost jsou ale propracovány v anglosaských zemích, protože hned čtyři aspoň částečně anglicky mluvící státy (USA, Velká Británie, Indie a Pákistán) mají jaderné arzenály, z toho dva z nich rozsáhlé. Z jejich zkušeností můžeme něco usoudit.


První věc: mít jaderný arzenál není zrovna levná záležitost. Jaderná zbraň není něco jako sekerka, kterou odložíte do suchého a čistého skladu a v případě potřeby si pro ni zase zajdete. Jaderné zbraně potřebují údržbu, což znamená časté kontroly, výměnu součástek s krátkou životností atd. To je drahý špás.

Jak moc drahý? Americké náklady na jaderné síly v letech 2021-2030 se odhadují na 634 miliard dolarů, tedy kolem šedesáti miliard dolarů ročně. Američané mají v současné době zhruba 6000 jaderných hlavic, což vypadá jako strašlivě mnoho, ale je to jen asi jedna pětina (!) maximálního stavu z roku 1967. I pro největší ekonomiku světa byl konec studené války a částečné odzbrojení výraznou úlevou.

Vývoj amerického jaderného arzenálu během druhé poloviny 20. století, zdroj: Wikipedia

Je celkem patrné, že země jako Ukrajina, jejíž celkové roční HDP (154 miliard dolarů) leží mezi Českem (245 miliard dolarů) a Slovenskem (105 miliard dolarů), přičemž blíže má k tomu slovenskému, by nemohla čistě z finančních důvodů udržovat celý zděděný arzenál. On ostatně i ten Sovětský svaz se svého času div “neuzbrojil”. Pokud by si Ukrajinci chtěli jaderné zbraně přece jen podržet, museli by silně zredukovat jejich počet na, dejme tomu, cca padesát až sto kusů. Podobně velkou hromádku jaderných zbraní si udržují Izrael nebo Indie. I tak by to stálo dost peněz, v řádu vyšších jednotek až nižších desítek miliard Kč (aspoň už ne dolarů) ročně.

V tomto množství ale začínáte narážet na logistické i strategické problémy, jejichž důsledné řešení je obtížné.

K údržbě svého jaderného arzenálu potřebujete specializované továrny produkující náhradní díly. Ideálně všechny na svém území, abyste nebyli závislí na libovůli cizinců, pod svojí kontrolou a s loajálním personálem, který nebude různá tajemství vynášet ven. Udržovat takový logistický řetězec je zase poněkud drahé, přičemž jeho efektivita klesá úměrně počtu jaderných hlavic v arzenálu. Je rozdíl vydržovat si nějakou specializovanou výrobní linku pro několik tisíc zbraní versus pro pouhou stovku.

Rozpad Sovětského svazu s tehdejšími logistickými řetězci pořádně zamával a náhradní díly do rakety sovětské výroby nelze jen tak koupit odněkud z Číny. Kterýkoliv nástupnický stát, který by si chtěl ponechat původní sovětské jaderné zbraně, by musel replikovat celý bývalý logistický řetězec jaderného průmyslu SSSR jen na svém území a se svými lidmi. A to i kdyby těch jaderných zbraní zůstalo jen pár desítek.

Termonukleární zbraň Mk-17 v americkém muzeu, zdroj: Wikipedia, autor Byteboy, CC BY 3.0

Dnešní světová proliferace tomu odpovídá. Jaderné arzenály si udržují buď autoritářské státy, které nějaký souhlas obyvatelstva s vysokými investicemi příliš nezajímá, nebo státy zvyklé hrát roli světových velmocí, nebo sem-tam někdo, kdo je dlouhodobě přesvědčen (a tím myslíme shodu v téměř celém politickém spektru!), že mu bez nich hrozí anihilace ze strany silnějších sousedů (Izrael, Pákistán). Naopak státy jako Jižní Afrika na svoje jaderné plány dávno rezignovaly. (Seznam zastavených jaderných projektů je překvapivě dlouhý a jsou na něm i státy jako Argentina nebo Švédsko.)

Ukrajina v tomto směru ekonomicky i politicky patří spíše do společnosti Argentiny, Brazílie a Jižní Afriky než Číny nebo Británie. Zejména za mírových časů kolem roku 2000 by se ukrajinským politikům každoroční náklady na údržbu jaderného arzenálu v provozuschopném stavu jen velmi těžko zdůvodňovaly. A bez nich by ten arzenál pomalu degradoval až k budoucí nepoužitelnosti.

Ona ostatně například i podstatně bohatší Česká republika až trestuhodně zanedbává náklady na svoji vlastní konvenční armádu; v letošním rozpočtu zase došlo ke škrtům.


Britská jaderná ponorka HMS Victorious nedaleko základny ve skotském Faslane. Autor: Tom Robinson, Zdroj: Flickr, CC BY-SA 2.0

V případě Ukrajiny, která by si hypoteticky ponechala jaderný arzenál na obranu proti Rusku, by se ale musela řešit ještě další věc, a to je “schopnost druhého úderu” (second strike capability). Rusko není Pákistán a má těch hlavic opravdu hodně.

Čelíte-li potenciálnímu nepříteli, jehož celková jaderná kapacita je masivní, musíte počítat i s možností “náhlého devastujícího přepadu” (first strike), při kterém budou všechna vaše pozemní raketová sila atd. zničena jedním mohutným úderem. A vy už nebudete mít možnost, jak odpovědět, zůstanou vám jenom slabší taktické zbraně, jestli vůbec.

Něco podobného se v praxi už stalo i v konvenční sféře, když Izraelci roku 1967 zničili během pouhých několika desítek minut téměř kompletní egyptské, syrské a jordánské letectvo ještě na zemi a zajistili si vzdušnou převahu až do konce Šestidenní války. Je to scénář, se kterým se musí počítat, protože utajit pozemní jaderné základny proti vševidoucím družicím na oběžné dráze je marný úkol.

Klasickým způsobem, jak toto dilema řešit, je mít strategické ponorky potulující se pod hladinou světových oceánů, o kterých nikdo přesně neví, kde zrovna jsou. Ty je pak nemožné nějakým náhlým úderem zničit. Přežijí i devastaci své mateřské země a mohou se pak vynořit nad hladinu a jako bohyně konečné pomsty vyslat zničující střely na největší města vítězného protivníka.

Jenomže toto řešení je zase nesmírně drahé. Existují i náhradní metody, různé fail-deadly systémy, které odpálí vaše rakety v situaci, kdy existuje silné podezření, že nepřítel odpálil ty svoje, ale tam zase musíte počítat s tím, že jakýkoliv falešný poplach může vyvolat světový Armageddon. V roce 1983 k tomu nebylo daleko.

Update 23.02.2022 v 17:00. Dostalo se mi námitky, že jaderný “první úder” by pro Rusy nemohl být výhodný, protože by příliš poničil zasažené regiony a učinil je neobyvatelnými. Dobrá námitka, ale ten první úder nemusí být nutně jaderný, nebo kompletně jaderný. Ke zdevastování mnoha vojenských zařízení do nepoužitelnosti stačí i dostatečně přesné rakety s konvenční výbušninou.

Tak jako tak, Ukrajina nemá kapacitu na to, aby si udržovala “second strike capability”. To je takříkajíc vyšší dívčí určená pro malý klub supervelmocí, a bez ní je vaše schopnost odradit útočníka o něco menší než s ní.

Konec update.


Suma sumárum: vypadá to, že pro Ukrajinu kolem roku 2000 by byl jaderný arzenál spíše nevýhodný a těžko finančně únosný. Poměr cena/výkon by byl daleko slibnější pro investice do konvenčních ozbrojených sil. Ani ty se ale v dostatečné míře nerealizovaly. Iluze míru navěky byla asi příliš silná, podobně jako u nás.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Nevím, proč na mě při psaní článku o jaderných zbraních vylezla tato hitovka z roku 2002, ale je to legrace. A geograficky navíc na půl cesty mezi Českem a Ukrajinou 🙂

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo sbírku dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.