Vážení a milí, dostal jsem hned od několika čtenářů odkaz na D-Fensův prvomájový článek „Wollt ihr den totalen Krieg?“, ve kterém se provozovatel serveru vypořádává se současnou situací. A k tomu samozřejmě dotazy, co si o něm myslím.
Jelikož nemá moc smysl na tak opakované otázky odpovídat separátně, a jelikož ten výše zmíněný článek podle mého názoru reprezentuje sice asi menšinovou, ale nezanedbatelnou perspektivu na pravici, rozhodl jsem se na něj zareagovat určitou polemikou. Nebude to kompletní rozbor „řádek po řádku“, to by byla nuda a navíc by to bylo zbytečně nepřátelské. Ale některé ty věci vidím zásadně jinak a pokusím se vyargumentovat „proč“.
Začněme těmi několika položkami, na kterých se shodneme. O těch nemá moc cenu se rozepisovat, „ano“ je kompletní věta. Dodám ale aspoň nějaké zpřesňující detaily. Text z původního D-Fensova článku bude vždy vysázen jako citát.
Doufám, že Ukrajinci Rusáky z jejich země vyženou, a to čistě jen proto, že tak je to správně.
Yep.
A pokud chce někdo válčit tady v Čechách, ať se sebere a odjede tam, není to tak daleko a pan premiér slíbil abolici.
Však jo, ostatně se tak i děje. Pokud vím, dobrovolníků je relativně málo, oni ostatně Ukrajinci berou jen lidi s vojenským výcvikem – což je v mladších generacích české populace vzácnost.
Vzhledem k antagonistické povaze konfliktu skončí konflikt, až jedné ze stran dojdou síly.
Ano, je to opotřebovávací válka a ty vesměs končí vyčerpáním jedné ze stran.
To je ale zase než spekulace, ve skutečnosti nikdo neví, kde se soudruh Putin zastaví, stejně jako před třemi měsíci nikdo spolehlivě nevěděl, zda napadne Ukrajinu.
Pravda, byť zde nutno říci, že toto je věc, kterou můžou ostatní státy svou aktivitou ovlivnit a také tak činí.
Spekulacím se ale stejně nelze úplně vyhnout. D-Fens sám za chvíli spekuluje o tom, že nově vzniklá až pětiprocentní menšina Ukrajinců se už domů nikdy nevrátí. Taky je to spekulace, a ne zas tak jistá k tomu; hodně to bude záležet na tom, jak dlouho ta válka potrvá, jaký bude její výsledek, a kolik peněz se nalije do následné obnovy země. Pokud hodně, tak tam vzniknou zajímavá pracovní místa a zcela nová infrastruktura – může to hrát roli pull faktoru zpět. Život někde v Praze nebo Brně je proti Kyjevu či Charkovu dost drahý, a část těch lidí tam má (nepoškozený) nemovitý majetek.
… cenzuru prováděnou soukromými subjekty za laskavého dohledu bezpečnostních složek a provládních NGO v pozadí, vytváření Českomandnazoru, podporu udavačtsví a pronásledování lidí s nepovolenými názory včetně chlebíčkového teroristy.
Ano, a kvůli tomu jsem se rozhádal i s řadou jinak solidních liberálů, protože tenhle proces, nebude-li zabržděn, rozhodně neskončí u Ivanů šířících bludy na povel. Ten skončí mazáním skutečností a názorů nepohodlných panu ministrovi, tady funguje princip šikmé plochy docela spolehlivě. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů, které jsou dalšími kandidáty na likvidaci.
Dobrá, tak se trochu podívejme na ty body, kde se naše perspektivy rozcházejí. Zásadní otázky na té celostátní úrovni jsou dvě.
Otázka číslo 1: Je ve středně- až dlouhodobém zájmu ČR a potažmo i jiných států zpoza bývalé železné opony, aby si Rusko v té současné takzvané speciální operaci nabilo pěkně hubu a přišlo při ní o značnou část svých konvenčních sil?
Na to já osobně říkám „ano“, jednak vzhledem k naší dlouhodobé historii s východem (však i D-Fens sám konstatuje, že z tohoto rohu nikdy nic pozitivního nepřišlo), jednak proto, že v tom Rusku se poslední léta systematicky kultivovala stará imperiální kultura, která ve zbytku Evropy dávno vymřela.
Přečtete-li si například aspoň kus „Základů geopolitiky“ od Alexandra Dugina, je to docela svistot, a přitom Dugin patří ke dvorním intelektuálům dnešní Ruské federace. Kdyby se reálně Moskva ve svém snažení omezila na nějakou tu Transnistrii, Krym a Donbas, asi by situace byla jiná. Ale po letech, kdy se celkem úspěšně soustředili na pouhé “rozesírání” v podobě drobných místních konfliktů, teď rozjeli mnohem větší válku a tím překročili Rubikon, který se nedá jen tak odpřekročit. Mají podstatně větší ambice, než by odpovídalo jejich schopnostem, což je u mocností vždycky průser.
Tahle situace se dá korigovat v podstatě jen jedním způsobem, a to, že na té Ukrajině utrpí jejich staronové impérium porážku podobně jako v rusko-japonské válce (1905) nebo v první světové válce (1917). Taková porážka může, i když nemusí, vést k nezbytným reformám i přes jinak silně zakořeněnou potřebu zachovat tvář. Tak například o kus dál na Blízkém východě se sousední arabské státy nakonec naučily, že navážet se vojensky do Izraele se prostě nevyplatí. Bylo k tomu sice potřeba několik pokusů, ale nakonec tam ten mír, byť třeba chladný, přece jen nastal.
Nicméně co se této otázky týče, skutečně lze mít zcela odlišné názory i mezi naprosto racionálními lidmi. Někdo třeba přikládá určitým rizikům větší váhu a určitým vyhlídkám váhu menší, pak mu to vyjde jako „ne“.
Otázka číslo 2, podmíněná: Pokud tedy na otázku číslo 1 odpovíme „ano“, jaká aktivní opatření má za tímto účelem Česká republika přijmout? Odpovídá tomu situace v médiích?
Mezi „0“ (v podstatě nedosažitelný stav, už od 90. let máme nějaké vojenské mise ve světě) a „totaler Krieg“ (musíte-li jej opravdu vyhlásit, je to znamení, že jste v pěkném loji) je celé kontinuum možných stavů. To, co poněkud vadí i mně, je značná vzdálenost „dvou střelek“: v médiích je skutečně střelka panující atmosféry někde tak na dvou třetinách, kdežto naše reálné zapojení do ukrajinského válečného úsilí je tak na jedné pětině ciferníku.
Na rozdíl od D-Fense z toho ale nechci odvozovat, že třída nějakých méněcenných pisálků systematicky manipuluje s lidmi nadšeným hýkáním v médiích, nebo že by opravdu chtěla vidět české pluky valit se skrze Donbas na bídného Rusa. Coby člen týmu Echo 24 znám různých pisálků dost, sám jsem jeden z nich (a D-Fens snad není? Pokud se pisálek vyznačuje hlavně psaním, tak on píše ostošest už asi dvacet let, déle, než řada kariérních publicistů). Z tohoto vzorku mně známých novinářů bych řekl, že vysvětlení je podstatně jednodušší a není třeba tam automaticky předpokládat zlou vůli a manipulativní úmysly.
Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let. Většina z nás zažije něco takového jednou za život, asi jako přílet Halleyovy komety; na rozdíl od Halleyovy komety je to ale brutální a krvavý jev. Navíc máme díky technologii celkem unikátní proud videí a fotek přímo z bojiště, což má emocionální dopad. Někdo je v tomhle naprosto teflonový a steče to po něm, ale takové typy lidí zase většinou nejdou dělat do novin. Připočtěte skutečnost, že rok 1968 je tady dědičné trauma srovnatelné s Mnichovem, a že rozdíl proti dnešku je, že ti Ukrajinci teď (i když s významnou cizí pomocí!) udělali to, co tehdy naši předkové nikoliv, a co zde dodnes posiluje národní mindrák.
Pak je ale celkem přirozené, že se daleko více a intenzivněji píše o válce než o pěstování cibulí nebo o oslavách Svátku práce. Samozřejmě by si ten novinář měl hlídat svoji dlouhodobou kredibilitu a pokud možno ověřovat informace z jiných zdrojů (u takového „Ghost of Kiev“ bylo celkem jasné, že jde o klasickou válečnou urbánní legendu srovnatelnou s naším protektorátním „Pérákem“), ale úplná emoční neutralita je asi v tak extrémní situaci nedosažitelná.
Považoval bych ovšem skutečně za žádoucí, kdyby naši novináři trochu „zklidnili hormon“, a aby se ta naše mediální střelka vrátila aspoň do první půlky ciferníku, kde bezpečně trčí (a jen tak se nepohne) ta střelka reálná. Nepohnutelnost té reálné střelky je mimochodem dána hlavně tím, že na rozdíl od Britů či Poláků nemáme k žádné eskalaci svých závazků příslušné vojenské kapacity. S tím bezprostředně nikdo nic nenadělá, i kdyby se na vládě nebo v televizi řečnilo sebeohnivěji. Takové kapacity se budují léta, a za tu dobu se spektrum hrozeb beztak totálně promění.
Dobrá, nyní k těm věcem totálně rozporným. Podívám se na tři.
Denně jsme tak zahrnováni nejrůznějšími detaily, jak ruská branná moc terorizuje civilní obyvatelstvo, krade jim majetek, mučí a popravuje zajatce a podobně. Na základě znalosti dějin různých dalších ozbrojených konfliktů z moderní historie jsem bohužel přesvědčený, že ukrajinská strana dělá to samé. Jen se o tom nedozvídáme, protože nám ji média idealizují. Ukrajinci jsou vykreslováni jako kreativní a čestní bojovníci, Rusové jako podlá pakáž. Jak naivní. Tohle je válka a všechny strany udělají všechno možné, aby se té druhé dostaly na kobylku.
O pár řádek dál vyčítá D-Fens Ukrajincům, že „bez důkazů“ prohlašují referenda pořádaná Ruskem za zmanipulovaná. Tady ale činí totéž; to není konzistentní. Buď tedy ty důkazy máte, nebo odvozujete své přesvědčení na základě předešlých zkušeností.
Ukrajinci nepochybně nejsou svatí, ale bojují na vlastním území. To jim vůči civilnímu obyvatelstvu zase dává trochu jiné motivace než útočníkovi. Platí to i v daleko extrémnějších scénářích. Vezmeme-li si třeba východní frontu za druhé světové války, tak frekvence různých znásilnění, rabování apod., kterých se na jaře 1945 dopustili někde kolem Odry ustupující Němci vs. postupující Sověti, nebyla ani přibližně stejná, a nebylo to přitom dáno tím, že by snad Třetí říše byla lidštější a mírumilovnější stát než SSSR. Ale ani ona nechtěla dělat takové věci vlastním občanům.
Něco jiného jsou ti zajatci, tam si bohužel myslím, že se kompletní pravdu jen tak nedozvíme. Tam by ale bylo divné, kdyby k žádným zločinům typu poprav nebo mučení na ukrajinské straně nedošlo, vždyť i Spojenci na západní a italské frontě nějaké takové věci napáchali. (A to ani nemluvíme o Pacifiku, tam byla vzájemná nenávist válčících stran opravdu silná.) To bohužel od té války opravdu oddělit nelze.
Mimochodem, z hlediska těch strategických cílů, tj. „dostat se na kobylku“, se zrovna excesivní ukrutnost nemusí vyplácet a dokonce může být na škodu. Dává to protistraně motivaci bojovat do poslední kulky, i kdyby se třeba ocitla v situaci, kdy by bylo rozumnější se vzdát. Moderní zákony války nařizující slušné jednání se zajatci nemají jen etický základ. Je v nich i hodně poznaného pragmatismu, který je potřeba vynucovat i vůči vlastním vojákům; rozhodně neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství.
Myslím, že žádný soudný člověk by neměl válku podporovat, za jakoukoli stranu, a to ani v případě, že zatím nekácí v jeho lese. Propojenost různých procesů a ekonomik má totiž za následek, že se v jeho lese kácí, jen to nevidí.
Toť otázka. K rozpoutání války notoricky stačí jedna strana, všichni ostatní se v ní (nebo kousek vedle ní, což taky není příjemná pozice) ocitnou do nějaké míry vynuceně. I když se třeba předtím vztahy dlouho zhoršovaly, někdo ten Rubikon překročí jako první a ostatní na to musejí nějak reagovat.
Válka je destruktivní už svojí samotnou podstatou a těch opravdu neutrálních hráčů, kteří dokáží dlouhodobě vycházet se všemi a nenaštvat nikoho, je poměrně málo. Taky to u nich mívá určité psychické následky, například určitá část dnešního švédského „hypersluníčkářství“ se dá vystopovat k mindráku ze skutečnosti, že za druhé světové války Švédsko notně zbohatlo na dodávkách surovin Třetí říši, kdežto sousedi si tu válku různou měrou odtrpěli. (Švýcaři mají v tomto směru kachní žaludky.)
Lze si samozřejmě říci, že nám do Ukrajinců nic není a ať si je Putin pošlape dle libosti. Někdo si to zdůvodní ekonomickým pragmatismem, jako třeba v citovaném textu, někdo možná „koupí“ alternativní vysvětlení o tom, že ta Ukrajina Rusům vlastně patří právem.
Ale nejsem si vůbec jist, nakolik se tímto postojem úspěšně vyhnete nějakému tomu „kácení ve vlastním lese” do budoucnosti. Světová politika se hraje na kola, žádná ta událost není úplně izolovaná, a dlouhodobá dějinná zkušenost říká, že projde-li agresorovi A, časem pokročí k nějakému B a později C – a někde v této abecedě dojdete k punktu, kdy se i ve vašem lese a na vašem území bude kácet ostošest.
Jistotu samozřejmě nemáte, tu ohledně budoucnosti nikdy nikdo nemá, ale svoje rozhodování musíte založit na historickém precedentu, že „s jídlem roste chuť“ a země, která úspěšně pozřela jednoho či více svých sousedů, bude na mezinárodní scéně vystupovat o hodně bojovněji a agresivněji než dříve – protože získala (skutečností podložený) dojem, že se takový postup vyplácí, a že potenciální protivníci se nikdy na nic nevzmůžou. A takto bude nejspíš vystupovat i vůči vám.
Pak je ovšem naopak celkem soudné snažit se ten proces zbrzdit nebo zastavit o něco dříve, než se k vám přiblíží „až na dostřel děla“. Je to jeden z důvodů, proč různé mezinárodní koalice vznikaly už ve starém Řecku, do kterého zase systematicky “lezla” sousední Persie. A vznikaly i mezi státy, které za jiných okolností měly dost nepřátelské vztahy mezi sebou (Sparta, Atény).
Rusko reálně disponuje silou, která už dávno měla srazit Ukrajinu na kolena.
Tenhle druh tvrzení opakovaně slýchám od lidí starších 40 let, kteří si nosí v hlavě koncept Ruska coby nepřekonatelného medvěda a nějak nejsou ochotni jej opustit. Zároveň to často bývají lidé nedůvěřiví k médiím, stejně jako D-Fens, ba i více. (Opravdu to jde i více.)
První problém je v tom přímém srovnání Ukrajiny a Ruska; dneska stojí za Ukrajinou mnohem ekonomicky silnější koalice bohatých států, takže je to proxy válka jako vyšitá. Ale co ta druhá část výroku … kurňa, přátelé, odkud vlastně všichni víte, jakou Rusko reálně disponuje silou? Není to náhodou z médií? Nikdo z nás přece osobně inspektorem ruské armády nebyl. Všechno, z čeho v takových odhadech v mírové době vycházíme, jsou silně zprostředkované a profiltrované údaje odjinud.
Podobně jako u soukromých firem, ani u armád se nedá jejich životaschopnost a funkčnost posoudit mimo krizové situace. Na přehlídkách lze předvést to nejlepší, co máte, a na veletrzích rozdávat krásné křídové letáky s impresivními čísly. Teprve v krizi se ukáže, co se za nimi tedy skrývá ve skutečnosti.
Jediným skutečně tvrdým a neošiditelným testem schopností ozbrojených sil je právě ta válka, a v ní zatím Rusové nepodávají nějaké extra výkony. K tomu se stačí podívat na mapy a časový vývoj, k tomu nemusíte slepě věřit nějakým propagandistům.
- Nevěřím, že původní plán Kremlu byl ten, že se boje s regulérní ukrajinskou armádou potáhnou celé měsíce. Vybavujete si, jak státní agentura RIA Novosti už 26.2. vydala a pak zase stáhla oslavný článek o tom, jak Rusko zavedlo na Ukrajině nový řád? Jistě, mohli jim to tam podvrhnout nějací hackeři, ale za pravděpodobnější scénář považuji, že jejich očekávání bylo, že organizovaný odpor se zhroutí během pár dní a zbydou maximálně nějací partyzáni v lese.
- Nevěřím, že nepovedená expedice Rusů do bažin v okolí Kyjeva, kde pak při ústupu zanechali ohromné množství rozbité techniky (a Oryx měl problém to vůbec zpracovat), byla jen klamným manévrem na odvedení pozornosti odjinud. Na to byla krapet moc drahá.
- Nevěřím, že Rusové počítali s potopením křižníku Moskva, nebo že současný postup-nepostup na Donbase či kolem Chersonu je vlastně záměr atd.
- Nevěřím, že Rusům vyhovuje, že mediálně známé a široce oslavované jednotky jako VDV (parašutisté, kolem kterých panuje v Rusku slušný mediální kult) nebo Čečenci utrpěly na reálném bojišti krvavé ztráty.
Zato se musím vracet ke knize Viktora Rezuna, píšícího pod pseudonymem Suvorov, která se jmenuje „Můj život v sovětské armádě“. Odehrává se nějakých padesát až šedesát let v minulosti, ale je to „nářez“: víceméně v ní píše o obří Potěmkinově vesnici, ve které nic nefunguje, jak by mělo, strašně moc věcí se jenom předstírá, hodně se toho rozkrade, zašantročí, zanedbá, nadřízení se nezajímají o skutečný stav věcí – hlavně aby to vypadalo dobře navenek atd.
Když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, že to možná trochu přibarvil pro západní publikum, aby se trefil do předsudků čtenáře. Ale současné výkony či nevýkony Rusů na Ukrajině jsou konzistentní s jeho líčením. A silovici, kteří dnes hrají rozhodující roli v Moskvě, jsou vesměs lidé, jejichž kariéra sahá až do pozdní sovětské éry. Kdyby v ruské armádě roku 2022 panovaly stejné poměry jako v té sovětské 60. let, asi by to nebylo zas takové překvapení. Nezmění-li se příliš samotné načálstvo, těžko čekat, že na úrovni řadového vojáka nebo řadového pluku to bude zcela jinak.
Howgh, domluvil jsem. Můžete se vyřádit v komentářích. Jak znám své publikum, určitá jeho část nepochybně D-Fense pravidelně čte.
Diskusní fórum k článku najdete zde.
Hudební epilog
Když hrábnete do historie folklóru a prvních zachovaných textů, písní atd., dost podstatná část jich je taky o válce, i když ještě vedené šípem a mečem.
Je to holt formující zážitek i pro lidi, kteří se jí přímo neúčastnili. Nejsem si jist, jestli takový Homér někdy sloužil “na frontě”; Sokrates prý ano, jako hoplita.
