Něco málo ke 105. výročí republiky.

Milí čtenáři, je svátek, tudíž nesmíme nakupovat (zákonem se ovšem prosmýklo Makro, což je oficiálně velkoobchod, a má vesele otevřeno; zrovna jsem se odtamtud vrátil se čtyřmi jablky a parenicou). To určitě znamená, že všichni pilně čtete, tedy kromě těch, kdo vyrazili na výlet.

Kde se čte, je potřeba i psát, a dnešní téma je jednoduché: proč slavit 28. říjen? Setkávám se totiž celkem často s námitkou, že je absurdní slavit okamžik vzniku státu, který dávno neexistuje, jakož i s tím, že první republika byla dost chaotická a v řadě věcí nefungovala (který stát ano?)

Osobně vnímám 28. říjen jako svátek z trochu jiného důvodu. Militaristický režim ve Vídni s konečnou platností “dojel” na běsy, které rozpoutal: nesamozřejmý to případ, kdy agresor prohraje, a to navíc tak zásadně, že už žádné další války způsobit nemůže. Ano, já vím, že ta nově vzniklá ČSR nebyl žádný ráj, ale kdybychom slavili jen vznik dokonalých politických entit, byl by ten kalendář prázdný.


Jedna z věcí, která se dávno vytratila z lidové paměti, je skutečnost, jak zlé ty poslední roky Rakouska-Uherska byly.

Rakousko-Uhersko žije v naší kultuře jako roztomilá, trochu zkostnatělá monarchie maloměšťáckého střihu, kde dámy chodily na plesy v květinových kloboucích a bílých rukavicích a pánové si nechávali narůst zakroucené kníry. Ona to striktně vzato je pravda, i když neúplná, protože předválečné Rakousko-Uhersko byl celkem solidní stát k životu. V západní půlce monarchie, do které patřilo i České království, fungovala značně chaotická demokracie, plodící nestabilní parlamenty; ale mírový režim byl vcelku liberální – zejména srovnáme-li jej s pozdějšími běsy, nastolenými ve jménu různých -ismů. Panovníka jste urážet nesměli, ale volení politici si museli nechat líbit leccos a úřady se vesměs držely v mezích psaných zákonů, kterých tehdy nebylo příliš mnoho. Až potud vše v pořádku, aspoň v mezích možností; držet takový Babylon pohromadě musel být pěkný oříšek.

V létě 1914 ale došlo ve Vídni k fatálnímu vývoji, kdy šikovným využitím krize-nekrize značně posílila svoje postavení ta nejhorší část elit mnohonárodního státu: vesměs německojazyční militaristé, kteří si přáli válku se Srbskem za každou cenu. Tahle skupina lidí si vyjednala podporu Německé říše a následně asi týden nutila uherského premiéra Istvána Tiszu k tomu, aby s válkou souhlasil. Tisza nebyl žádný lidumil, ale bál se: jak toho, že jeho země není na takový konflikt připravena (a nebyla!), tak toho, že i kdyby nějakou náhodou vyhrála a byla odměněna nějakým tím územním ziskem, dále to naředí maďarský prvek v Uhersku, který už tak byl přečíslen nemaďarskými národy. Bohužel jej nakonec úspěšně přesvědčili, že nemá velkému válečnému projektu klást odpor, a cesta do horoucích pekel byla otevřena. Čechy, Poláky či Chorvaty nikdo přesvědčovat nemusel. Neměli totiž ve staré duální monarchii, na rozdíl od uherské vlády, právo veta.

(K tomu, že právo veta má význam i v situacích, kdy se nepoužívá, se ještě dostaneme v dalším článku. Vůbec se mi nelíbí snaha jej v rámci EU dále okrájet nebo zrušit, kterou bohužel podpořil i náš prezident.)

István Tisza, dnes téměř zapomenutý politik, který podlehl nátlaku a neubránil mír. Sám symbolicky zahynul na konci války (31.10.1918), když se Uhersko propadlo do chaosu

V kruzích kolem premiéra Stürgkha, ministra zahraničí Berchtolda a velitele armády Conrada von Hötzendorfa panoval takový chtíč po válce, že když Srbsko téměř kompletně přijalo neslýchaně agresivní rakousko-uherské ultimátum ze 23. července 1914 a vyslovilo otevřené odmítnutí jen jednoho z deseti požadavků, vzali to jako dostatečný casus belli – a to i přesto, že už tehdy bylo patrné, že hrozí vstup Ruska a Francie do konfliktu a tím pádem velká kontinentální válka.

Jestliže ještě začátkem července se dalo mluvit o “běžné” trestné výpravě, kterých se tehdejší mocnosti občas dopouštěly (a na Balkáně by nešlo o nic mimořádného), v posledním týdnu července už bylo naprosto zřejmé, že v sázce je mír ve většině Evropy. Pořád ještě existovala možnost povolat diplomaty a vyřešit ten spor nějakou poklidnou cestou, podobně jako se vyřešilo X dalších sporů v minulých letech. (Třeba agadirská krize nebo německo-britské závody v námořním zbrojení, které fakticky skončily roku 1912.) To, že ji tehdejší rakousko-uherské vedení nevyužilo a sáhlo po zbraních, byl těžký zločin proti evropské civilizaci. V podstatě jsme se z něj nevzpamatovali dodnes. Spousta toho obřadného sebemrskačství na levici má základ ve zbytečném krveprolití na frontách první světové, které poničilo mezi lidmi víru v budoucnost a nahradilo ji nihilismem. A osobně si myslím, že nebýt první světové, komunismus by nikdy nedokázal ovládnout půlku Evropy a Asie.

Update 28.10.2023 ve 22:15: Cítím se nucen reagovat na námitku, že po zavraždění následníka trůnu R-U něco prostě udělat muselo. Ano, něco. Ne cokoliv.

Ještě jednou bychom měli zopakovat, co se stalo: ministr zahraničí Berthold připravil Srbům ultimátum tak, aby se přijmout nedalo. Zde je jeho české znění. Srbové jej navenek téměř kompletně akceptovali, i když poněkud lišáckým a vytáčecím způsobem (např. hledaného Ciganoviče vylifrovali kamsi na venkov a prohlásili, že ho neznají); zcela odmítli jen nejinvazivnější bod 6, který by z nich udělal v podstatě vazalský stát.

Podle tehdejších diplomatických standardů to pro ně bylo značné ponížení a pro Rakousko-Uhersko naopak něco, na čem se dalo postavit trvalé zabezpečení jeho jižní hranice a bosenských teritorií. Rozhodně se tím otevírala cesta k dohodě, kterou mohly zvenčí garantovat i další státy (například Británie k tomu jevila ochotu); podobným způsobem se v letech 1912-3 vyžehlila krize kolem vzniku Albánie jen o pár kilometrů dále. Jenže ono nešlo jen o zabezpečení jižní hranice, to byl ten problém. Konečným cílem Vídně byla změna té hranice ve svůj prospěch, na což ultimátum nestačilo a s čím měly neřešitelný problém zase jiné mocnosti. Konec update.

Zdroj: Wikipedia

Mezi běžným obyvatelstvem roku 1914 byla poptávka po velké válce prakticky nulová. Vysocí páni občas harašili šavlemi (německý císař tím byl proslulý asi nejvíce), ale žádná palčivá nenávist mezi národy tehdy nepanovala. Francouzi už se skoro smířili s trvalou ztrátou Alsaska-Lotrinska, ke které došlo někdy za jejich dědů. Dříve nedotknutelná prestiž armády v Německu pomalu oslabovala, a to hned ze dvou politických směrů (sociálně-demokratického a liberálně občanského). Velká Británie považovala za svůj největší bezpečnostní problém … Irsko (v březnu 1914 tam došlo k události, která nepříjemně připomínala vzpouru vlastních vojáků).

A podívá-li se člověk podrobněji do poměrů v samotném Rakousku-Uhersku, musí konstatovat, že smrt Františka Ferdinanda d’Este nebyla pro tehdejší “hluboký stát” žádnou katastrofou. František Ferdinand nezapadal do císařské rodiny ani povahou, ani chováním; vzal si českou šlechtičnu nedostatečného postavení, mluvil nahlas o budoucí federalizaci země, a jako zcestovalý člověk se netajil ani názorem, že monarchie je zaostalá a nutně potřebuje hluboké reformy. Ve Vídni jej neměli rádi natolik, že na jeho pohřeb ani nepřišel císař a nedovolil uložit jeho tělo do habsburské hrobky. Místo toho leží se svojí ženou Žofií ve vzdáleném zámečku Artstetten, blíže k Linci než k hlavnímu městu monarchie. Celá první světová válka byla uměle vyhrocená krize, “válka pro válku”. O moc horší věci už v mezinárodní politice udělat nejde, a v té Vídni je tehdy udělali.

Hroby Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové, autor: Petr Neuberg alias Cassius Chaerea

Stát, který strhnul většinu Evropy do zničující války, zdegeneroval v jejím průběhu do nemohoucí dystopie dirigované vojáky a čím dál závislejší na Německu. Civilní politici byli postupně odstaveni od moci, a když se na trůn po smrti Františka Josefa I. dostal silně věřící katolík Karel I., zjistil, že k zastavení krveprolití už fakticky nemá žádné prostředky. Armádní mašinerie prolévala krev nejen na bitevním poli, ale i na popravištích; masakry civilistů v Haliči i na Balkáně byly běžné, stejně jako popravy dezertérů. V zázemí panoval hlad, protože bez mužů a koní odvedených na frontu nedokázal zemědělský sektor naplno fungovat a námořní obchod blokovala britská a italská flotila. Kde je hlad, brzy přijdou i vlny infekčních nemocí, a také přišly: souchotě, tyfus, cholera, které zabíjely civilní obyvatelstvo stejně spolehlivě jako kulomety, jenom trochu tišeji. Těžko říci, o kolik Čechů by dnes žilo více, kdyby první světová válka nikdy nebyla, ale tipoval bych to minimálně na milion. A Češi přitom nebyli ani zdaleka nejhůř postiženým národem Evropy.

Hromadná poprava Srbů rakousko-uherskou armádou (1916), zdroj: Wikipedia, autor neznámý
“Usměvavý kat” Lang (civilním povoláním vídeňský kavárník) s tělem italského národního hrdiny Cesare Battistiho (1916), zdroj: Wikipedia

28. říjen je pro mě symbolem skutečnosti, že toto všechno nakonec skončilo. Ano, on ten proces kolapsu Rakouska-Uherska nějakou dobu trval, tak velká říše se nezhroutí za den; ale 28. října byl okamžik, kdy ta krvavá a bezohledná vláda nad naší zemí definitivně pominula. To stojí za to slavit.

Protože kdyby tehdejší Rakousko-Uhersko vyhrálo, rozhodně by se po řadě let samovlády vojenských kruhů nevrátilo zpět do stavu mírně zkostnatělé, ale převážně liberální monarchie. Vítězní maršálové a jejich štábní oficíři by neměli žádný důvod předat moc zpět do rukou civilistů. Jednoho dne by se jich podrobené národy musely zbavit nějakou další krvavou revolucí, a pámbuví, jak by to všechno proběhlo. Dost možná nějak podobně jako rozpad Jugoslávie v devadesátých letech; přirozeným nepřítelem takové junty v mnohonárodnostním státě by totiž byl vyhrocený nacionalismus.

To, že všichni ti Hötzendorfové, Berchtoldové a další členové korunní rady, která zatáhla Evropu do válečné katastrofy a následně vybudovala vládu tvrdé ruky nad vlastním obyvatelstvem, skončili nakonec na smetišti dějin, je dobře, a pro mě je to ta hlavní podstata dnešního svátku. Milovníci zašlých časů jim můžou ještě přičíst zničení té předválečné, civilnější monarchie, která se celkem nadějně rozvíjela k lepším zítřkům. Ale k té už v roce 1918 nebylo cesty zpět. Ano, první republika měla k ideálu daleko; ale proti tomu, co jí bezprostředně předcházelo, to bylo skvělé místo k životu. Tohle slavím, a skutečnost, že Československo už není, mi v tom zabránit nemůže.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

I tenhle zpěvák mohl žít, i jej má tehdejší vídeňská vláda nepřímo na svědomí. Zahynul zhruba tři týdny po vzniku této nahrávky.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Poslední publikace, která vyšla, jsou Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading