Mám za to, že nějakému otřesu v hodnotě peněz se nevyhneme.
Milí čtenáři, jestli mě něco trochu deptá na posledních dvou letech veřejné diskuse, tak je to skutečnost, jak moc energie a času věnují jednotliví lidé relativně povrchním tématům typu nošení roušek. Kolem nich kypí vztek a rozhořčení, projevující se všelijakými invektivami na adresu těch druhých, ať už je jimi kdokoliv: ovce, béééé, případně covidioti, svědci Covidovi atd.
Ano, já chápu, že mít tu věc na nose je nepříjemné a že se přitom leckdy projevuje blbé těžkoruké autoritářství státních ouřadů. Káva v pytlíku může posloužit jako odstrašující příklad pro budoucí generace atd.
Jenže věnovat pozornost tématu X zároveň znamená zanedbávat témata Y, Z a tak dále, protože člověk má jen omezenou kapacitu řešit více věcí naráz. A myslím si, že tématu toho, co bude například se světovými měnami, docela vážně schází prostor.
Pročež ten prostor na chvíli otevírám právě zde a na fóru Kechlibar.net, abychom to aspoň trochu napravili.
Hned ze začátku bych rád promluvil o baronu Prášilovi, jehož jsem si vybral jako maskota dnešního článku. Baron Prášil prý jednou i se svým koněm uvízl v bažině, ale nic se mu nestalo. Vytáhl totiž sám sebe i koně z bažiny ven – za vlastní vlasy. Ano, fyzikálně je to krávovina, což chápali i posluchači v 18. století.
Metody barona Prášila mi připomíná program, který nyní provozuje Evropská centrální banka a který se jmenuje PEPP (Nouzový epidemický program nákupů). To je, přátelé, program nákupu různých evropských dluhopisů, mimo jiné těch, které vydávají těžce zadlužené státy jako Itálie a Řecko. V Bruselu totiž svého času realisticky seznali, že tyto těžce zadlužené státy by se bez takové berličky skrze covid neprokulhaly.
Pokud vás někdy poslední dobou zaujala třeba informace, že za řecký desetiletý dluhopis získáte cca 1 procento úroku, tak to je dáno právě tím, že řecké dluhopisy je ochotna vyluxovat ECB v rámci programu PEPP. Normální soukromý investor by se jich za mizerné jedno procento hrubého zisku nedotkl ani třímetrovou tyčí, neboť jedno procento dost zřetelně neodpovídá skutečné míře rizika u státu, který prodělal závažnou dluhovou krizi před pouhými pár lety.
Jen tak pro srovnání: americký desetiletý bond je za cca 1,6 procenta, a to přitom Američané provozují něco podobného: Fed kupuje značnou část nově vydaných dluhopisů, ale zdaleka ne všechny. Část se jich stále ještě uplatní i na běžném trhu.
PEPP je dočasný program, teoreticky by měl skončit někdy v březnu 2022. Otázka je, jestli náhodou hned po něm nebude následovat něco, co se bude jmenovat jinak (třeba QEQQ, to je jedno), ale bude to fakticky poskytovat stejnou službu. On totiž tenhle přísun likvidity téměř zadarmo je pro její příjemce dost návykový. A těžko si představit, že by si v Bruselu nebo ve Frankfurtu mohli dovolit říci: “tak, milí Řekové, Španělé, Italové atd., počínaje prvním dubnem jste zase vystaveni soukromým investorům na milost a nemilost”. To by totiž nejspíš znamenalo zásadní skok v úrokových sazbách, ten by znamenal prudký nárůst nákladů na obsluhu dluhu, a to by třeba veřejné rozpočty nemusely unést. Ejhle, bankrot.
Vlastně je velká neznámá i to, zda by ty zadlužené státy od tohoto přísunu peněz šlo odnaučit nějak pozvolna, zrovna teď, kdy kromě obecných strukturálních problémů musejí řešit i otázku, zda bude mít jejich obyvatelstvo v zimě dost peněz na topení a svícení.
(Neuvažuji o tom sám: článek 1, článek 2, článek 3. Ale opravdu mi přijde, že se tomu věnuje málo pozornosti.)
Osobně si myslím, že nás čekají “zajímavé” roky s ujetou inflací, protože se nám tu sešlo několik vlivů, které Covid ještě umocnil a svázal dohromady. Které vlivy mám na mysli?
Těžce zadlužené státy jako Itálie či Francie si nemohou dovolit platit žádný výrazně kladný úrok. To břemeno současného zadlužení je u nich natolik velké, že kdyby měly platit, dejme tomu, 5 %, zruinovalo by je to. To ale zároveň znamená, že se úroková sazba musí udržovat velmi nízko a že jejich dluhopisy musí někdo “luxovat” v programech podobných PEPP, protože soukromí investoři budou váhat, než si něco takového v potřebném objemu koupí.
Povšimněte si, že tento vliv je jedním z těch, kterých se jen tak nezbavíte. Akumulované dluhy některých států jsou tak velké, že i kdyby došlo k zázraku v podobě několikaletého robustního růstu (a na čem by měl být vlastně založen?), zmenšovaly by se vůči HDP jen pozvolna.
Demografický vývoj je nepříznivý, a just zrovna na tom jihu kontinentu až kritický. Nejenom, že se tam těch dětí rodí málo, ale vzdělaní mladí Španělé, Italové a Řekové mají mimořádnou motivaci zvednout nejpozději po promoci kotvy a jít pracovat někam do ekonomicky živého prostředí, kde dostanou slušný plat. Tím pádem ale dotyčné státy mohou zapomenout na rozvoj nějakých oborů s vysokou přidanou hodnotou, které vzdělanou pracovní sílu potřebují, a jsou odkázány na (zranitelné) sektory jako turismus. Pingla v trattorii může dělat skoro každý, kdo udrží tác v ruce a je ochoten pravidelně přijít do práce. Programátora nikoliv.
A ne, přísunem tisíců Afghánců a Súdánců se tenhle brain drain nahradit nedá; to by už v Řecku měli po problémech, však jsou přímo na hlavní migrační trase. Migranti z rozvojového světa vesměs nemají adekvátní kvalifikaci k tomu, aby mohli dělat nějakou moderní práci. Dokonce i papírově vzdělanější etnika jako Syřané narážejí v praxi na problém, že jejich lokální vysoké školy jsou ve světovém srovnání slabé a tudíž je ta kvalifikace mnohdy neuznatelná. Opravdovou hodnotu na trhu práce má jen diplom ze západní školy, ale jeho majitel zase nebude chtít uváznout někde v Řecku nebo v Andalusii za mizernou mzdu a půjde do toho Londýna.
(Zde si můžete pohrát s žebříčkem univerzit podle jednoho ze tří nejrozšířenějších ratingů. Tak například v chudší části arabského světa se zdaleka nejlépe daří pobočkám American University v Bejrútu a Káhiře. Ale jejich absolventi, to jsou přesně ti lidi, kteří do svého nového domova doletí letadlem a Řecko přitom uvidí jen z okénka Airbusu, dvanáct kilometrů pod sebou. V táboře Moria jich moc nenajdete.)
Další problém, který se nedá nikterak snadno vyřešit; nové Řeky a Italy si nenatisknete. Jedině Španělsko a Portugalsko mají určitý prostor dovážet si kulturně kompatibilní pracovníky z ještě chaotičtějších bývalých kolonií (Latinská Amerika, Angola) a vybírat si je podle kvalifikace.
Co se daní týče, o moc více se toho ze západního obyvatelstva už vymáčknout nedá. Aspoň ne z těch běžných zaměstnanců, které je nejsnazší oholit, protože nejsou dobře organizovaní a nemůžou si v parlamentech prolobbovat různé výjimky. Naše zdanění práce i běžných životních nákladů (doprava, energie) je dost vysoké a poměrně značná část obyvatel žije “z ruky do huby”, bez významnějších úspor pro případ krize. Některé životní náklady, třeba bydlení, ujely do extrémních hodnot, tedy nechcete-li bydlet v ghettu nebo těsně vedle něj. (Podívám-li se na rodnou Ostravu, stačí jedna ubytovna tohoto stylu, abyste si stěhování do okruhu 200 metrů od ní pořádně rozmysleli; vůbec mám pocit, že “faktor ghetta” se v dnešní diskusi o cenách nemovitostí hrubě podceňuje, ale o tom jindy.) Nejpozději od nepokojů žlutých vest jsou si politici vědomi, že co se nových daní zatěžujících běžný život týče, musejí našlapovat velmi opatrně. Jednodušší je omezovat se na “vděčné cíle” typu Googlu a Facebooku. Ty ale veřejný rozpočet nespasí.
Jenže poptávka po službách placených státem neklesá, naopak roste. Infrastruktura potřebuje investice a opravy, a čím víc té infrastruktury máte, tím více byste vlastně ročně měli vydat za její údržbu, aby se nerozpadala. Stárnoucí populace potřebuje více sociálních služeb a lékařské péče. Znalostní ekonomika vyžaduje více peněz utracených za vzdělání. Neziskovky chtějí začleňovat, ideálně jen se skromnými průběžnými výsledky, aby ten úkol nakonec nedejbože úspěšně nedokončily a někdo je pak nezrušil pro nadbytečnost. Různé tradiční organizace zděděné z dřívějších forem ekonomiky (České dráhy, Česká pošta) se nechtějí vzdát své existence, výsad a finanční podpory. No a k tomu nastupují ideové úkoly typu dekarbonizace, které znamenají překopat energetický systém, jenž vznikal pozvolným procesem asi 120 let, za zhruba jednu generaci. Což nebude nijak levné.
Připočtete systémové efekty světové ekonomiky “rozkopnuté” covidem, která zatím ještě ani zdaleka nenašla nové ekvilibrium. Sečtěte, podtrhněte. Co vám vyjde? Takové břemeno můžou v rámci svých finančních možností utáhnout jen nejbohatší státy EU jako Dánsko, a to jenom samy za sebe. Rozhodně to nebudou moci zaplatit za ostatní členy.
Což znamená, že nejjednodušší, nejméně bolestivou cestou, jak aspoň po nějakou dobu zajistit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, je tato:
Existuje celá myšlenková škola, které se říká moderní monetární teorie, a ta tvrdí, že stát může vytvořit libovolné množství peněz, aniž by zkrachoval. Upřímně, to se mi jeví jako příběh barona Prášila na druhou; nejen, že se vytáhl i s koněm z bažiny za vlasy, ale ještě pak tu bažinu vysušil kapesníkem a vesele odcválal dál. Nerad bych viděl, jak se tento pokus dělá v praxi, na skutečných lidech a jejich životech.
Nicméně podívám-li se na všechno, co jsem právě vyjmenoval, vychází mi se slušnou pravděpodobností, že takový pokus přece jen uvidíme v praxi. Tohle všechno se opravdu z vybraných daní zajistit nedá.
V evropském společenství takovému hromadnému zadlužování dlouho bránil konzervativní přístup Němců, kteří měli z vlastní historie odstrašující příklad. Jejich hyperinflace po první světové válce ožebračila střední třídu a posílila různé extrémní politické směry včetně nacismu.
Jenže generace, která toto zažila, už je mrtvá, a stejně tak většinou i generace, která tyto historky poslouchala od svých rodičů. Síla inflačního strašáka se tím pádem oslabila. Místo toho mají mladší generace jinou hrůzu: planetu v plamenech. A proti takové hrozbě působí nějaké starosti o hodnotu peněz jako přízemní kverulace zapšklých (bílých?) konzervativních páprdů. Tím pádem jim nebude věnována pozornost.
Ne, upřímně, netěším se na ten proces. Ani náhodou.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Aspoň veselou muziku si k tomu můžeme dát. Pan baron tančí.
