Ve Francii se blíží prezidentské volby. Dva zatím vedoucí kandidáti, Marine Le Penová a Jean-Luc Mélenchon, se ve svém programu neshodnou skoro v ničem, ale jednu věc mají společnou. Mélenchon by snížil věk odchodu do důchodu na 60 let a Le Penová na 62 let.
Připomeňme, že Francie už nyní vyplácí důchody zhruba v objemu jedné sedminy celého svého DPH a její zadlužení se rychle zvyšuje. Jak to, že tváří tvář takové realitě nepracuje na snížení svých penzijních závazků?
Možná odpověď: protože průměrný občan vůbec nemá páru o tom, jak neudržitelný ten jejich důchodový systém je. Toto je výsledek průzkumu mezi francouzskými občany, kteří byli dotazováni na jednoduchou otázku. „Kolik pracujících lidí v současné době připadá na jednoho důchodce?“
Výsledky vidíte zde, a to rozdělené podle různých charakteristik respondentů: věk, politická – orientace, bydliště, povolání atd. Reálná hodnota je cca 1,7 – 1,8 pracovníka na jednoho důchodce, což není žádná sláva. Ale to skoro nikdo neví. Zdaleka nejblíž jsou tomu vysokopříjmoví lidé (2,2), ale i oni jsou vlastně moc optimističtí.

Zde překlad do angličtiny:

Úplně totálně mimo je ale přesně ta kategorie občanů, která volí Mélenchona – příznivci krajní levice, mládež, Pařížané. V těchto skupinách lidí panuje přesvědčení, že na jednoho důchodce pracuje více než deset lidí, ba až patnáct. Pak asi není divu, že můžou dospět k názoru, že ten systém je v podstatě vnitřně zdravý a že stačí zvýšit daně a odvody k tomu, aby se stabilizoval. A že si lze dovolit i větší štědrost.
Jenže to je zcela mylné přesvědčení, dokonce řádově chybné, od skutečných hodnot se liší téměř desetinásobně. Je to podobná chyba, jako by si ti lidé mysleli, že zlato je levné nebo voda v Seině má v lednu teplotu akorát tak na koupání. Na základě tak katastrofálně chybných představ o realitě se prostě nemůžete rozhodovat dobře.
Nemám k tomu moc, co bych dodal, snad jen dvě věci:
a. Už i stávající vzdělávací systém selhává v tom, že o takových důležitých věcech se moc neinformuje. V biologii se naučíte, že eukaryotická buňka má Golgiho aparát, a v zeměpise zase, kde leží ostrov Pitcairn, ale základní parametry hospodaření státu jsou něco, s čím se nemusíte vůbec potkat.
b. Vzhledem k tomu, že právě tyto důležité parametry se stejně posunují s časem a během 20 let od opuštění školních lavic nejspíš nabydou zcela jiných hodnot, asi by bylo na místě, aby stát nějakým způsobem dbal na informovaní populace a posílal, řekněme, aspoň jednou ročně na trvalé bydliště jakousi malou brožurku: „hospodaříme takto, toto je koláčový graf, ano, ta modrá polovina, to jsou důchody, takhle narůstá náš dluh“. Město, kraj či département by k ní mohlo přiložit svoji brožurku.
Jistě by to nečetl každý, s trochou štěstí možná každý druhý, nebo třeba třetí; ale stejně jako jiné druhy osvěty, i toto by nějaký vliv na povědomí o poměrech mělo. Výsledkem by mohla být realističtější politika, podobně jako v sousedním Švýcarsku. Tam dostávají občané podklady ke každému referendu, ve kterém hlasují, a mají tím pádem poměrně dobrou představu o tom, v jakém ekonomickém stavu jak celá konfederace, tak jejich kanton je.
No jo, ale informovaní voliči by pak třeba zvolili nějaké úplně jiné lidi. A možná by dokonce zrušili ten poloprezidentský systém, který od Francie za celou dobu existence páté republiky zkopíroval (dost volně) jenom Erdoğan…
Což se nedá riskovat, že.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
![]()



