Milí čtenáři, obvykle se nevyjadřuji k pěně dní v české politice, ale aktuální poplatkový spor mi stejně nedá. Není to také úplná pěna dní.

V tuto chvíli se od každého čeká, že se přidá na jednu stranu a začne křičet se svým davem, nejlépe z plných plic. Leč ve virtuálním prostoru internetu si lze dovolit něco, co by na reálné, nasejřeným davem zaplněné ulici mohlo být poněkud nebezpečné, a provést mentální “úkrok stranou”. A ten v tomto případě zní:

Mám za to, že náš národ teď pálí obrovské množství pozornosti a emocionální energie na téma financování institucí, které jsou jednoznačně v sestupné fázi své existence a za cca deset let nemusejí mít žádnou reálnou relevanci. Zkrátka, nervujeme se a hysterčíme kvůli tomu, čím se bude topit na Titaniku.

Proč si to myslím? Viz dále.


Televize dnes začíná být jednoznačně zastaralá technologie, jejíž vrchol nastal zhruba před 30 lety a od té doby jde zase dolů, nejprve pozvolna, teď už poměrně rychle. Kdybych měl tu fázi vývoje k něčemu přirovnat, tak je to parní stroj roku 1930. Ten tehdy také ještě dominoval některým odvětvím (např. na železnici, kde elektrizovaných tratí bylo ještě velmi málo), ale zároveň bylo každému prozíravějšímu jedinci patrné, že budoucnost techniky leží jinde, v elektřině a spalovacích motorech.

Už v současné době mají česká veřejnoprávní média těžkou konkurenci v podobě internetu, kterážto konkurence jim zasadila významnou ránu v celkové sledovanosti. Poměry, které panují online, se často popisují frází attention economy (ekonomie lidské pozornosti), a nemilosrdný evoluční tlak od statisíců konkurentů vedl k tomu, že se na všech těch internetových kanálech vyselektovala množina lidí, kteří s tou lidskou pozorností v digitálním světě umějí pracovat mnohem lépe než běžný televizní redaktor.

Dokonale je to vidět na odchodu Václava Moravce z ČT. Ačkoliv se opravdu snaží, na YouTube má nyní necelých 15 tisíc odběratelů, což je výrazně méně než Správa železnic (23 tisíc) nebo realiťák Daniel Kotula (64 tisíc). K dosažení úrovně Čestmíra Strakatého (126 tisíc) by pak musel svoje publikum asi zosminásobit. Zkrátka, je to jiná práce, asi podobně, jako drtivá většina slavných herců z éry němého filmu nedokázala přenést svůj úspěch do filmu mluveného.

Tímto způsobem už veřejnoprávním médiím beznadějně ujel vlak v jedné oblasti, o kterou se přitom mají starat ze zákona, a to jsou menšinová témata (míněno národnostně, etnicky, nábožensky atd.) Nikdy k tomu neměla to správné detailní know-how, ale před věkem internetu to aspoň nebylo tak vidět. Dnes je naprosto zjevné, že nadšený podcaster-amatér dokáže připravit fundovanější a zajímavější sérii pořadů o tom, co jej zajímá – ať jsou to Prusové na Hlučínsku, vietnamská komunita v Postoloprtech nebo historie duchaření v Podkrkonoší – než právě tato velká média.

Nicméně to zatím byla jen vážná, ale nikoliv smrtelná rána zasazená klasické televizi. Tou skutečně smrtelnou bude nástup umělé inteligence, přičemž časový rámec této rány odhaduji, no, nanejvýš na deset let. Spíš ještě méně. Všechny ty velké jazykové modely se specializují na komunikaci s lidmi, a něčemu takovému budou ubozí živáčci v delším časovém horizontu jen těžko konkurovat.

Za oněch cca deset let bude situace vypadat tak, že ze všech koutů zeměkoule budou vysílat nesčetné tisíce a desetitisíce televizních stanic téměř kompletně vyprodukovaných pomocí AI, jen s minimálním množstvím živého personálu (odhadem jednotky lidí). Ze všech stran – z Recife, Pchjongjangu, Rigy, Harare nebo Kostomlat pod Milešovkou – a to ve stovkách simultánně tlumočených jazyků, protože cena za softwarové tlumočení klesne na halíře za hodinu. Značná část těchto stanic bude přitom interaktivních, zkrátka budete toho robotického hlasatele moci zastavit a na něco se jej zeptat. A on vám odpoví. Ne nutně správně nebo čestně, ale odpoví.

Samozřejmě, ne všechny ty stanice budou vysílat něco, co zaujme českého konzumenta, ale zároveň mezi nimi bude probíhat ona nemilosrdná konkurence, která vyeliminuje z trhu všechny neefektivní hráče. Na tento druh konkurence tlačící z celé planety naráz nejsou obři jako Česká televize vůbec zvyklí a roku 2035 budou jen s obtížemi odpovídat na otázku, proč potřebují nutně zaměstnávat skoro tři tisíce lidí za deset miliard, když František von Robotherr z Kostomlat pod Milešovkou dokáže provozovat digitální televizní kanál 24/7 se šesti živými podřízenými za patnáct milionů ročně, a přitom má sledovanost kolem čtvrt milionu lidí každý večer.

Navíc probíhá ještě jeden paralelní vývoj, který tento trend dále umocní a znesnadní “silové řešení” (aneb všechno to zakážeme a licenci dáme jen pěti prověřeným jedincům). Na oběžné dráze nad našimi hlavami začíná být plno, a to s perspektivou dalšího prudkého zahušťování. Vývoj znovupoužitelných nosičů, jako je Starship, je už natolik daleko, že na něj musejí reagovat jak konkurenční firmy, tak konkurenční státy, a to znamená perspektivní pokles cen za dopravu satelitů do vesmíru na odhadem méně než 100 dolarů za kilogram.

Tudíž tam, kde dnes létají desetitisíce satelitů, jich ve 30. letech budou létat miliony, a značná část z tohoto milionového hejna budou satelity komunikační. Proti takové hustě zalidněné obloze, z níž neustále padají nějaká ta slova a obrazy po terabajtech, je těžké se dokonale obrnit, ani ta Čína to úplně nezvládá. Nejjistější obranou byla dlouhá léta právě ona jazyková bariéra, která ale kvůli AI pomine.

Možná se toho nakonec dozvíme až příliš mnoho; přece jen jsme dříve nebyli tolik vystaveni, dejme tomu, jedovatějším náboženským směrům odněkud z centrální Asie. Ale tímto směrem to jde, a to zcela neúprosně. Kdokoliv bude moci dělat televizi pro kohokoliv, velmi levně, a značná část těch stanic bude interaktivní způsobem, kterým současná televize být interaktivní nemůže.

Nevěřím, že něco takového dokážou “Kavky” dlouhodobě ustát. Ta instituce nikdy neměla silnou vnitřní motivaci se nějak sama od sebe modernizovat. Zaměstnanci, kteří chtěli dělat zcela nové věci, odtamtud po pár letech praxe vesměs odcházeli jinam, kde nepanují tak usedlé poměry a mentalita 20. století. Televize sama sází do budoucna čistě na politickou kartu a na to, že jejich strana politického spektra je proti jakýmkoliv novotám zvenčí – respektive proti jejich dopadům na její provoz a ekonomiku – uchrání legislativní cestou.

Nějakou dobu to bude fungovat. Natrvalo nikoliv. Kdysi existovala celá ministerstva pošt a telegrafů, a zkuste si dneska poslat telegram…

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Taky jsem si trouf’…

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Tento podzim vyšly Zapomenuté příběhy 8.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5, Zapomenuté příběhy 6, Zapomenuté příběhy 7 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading