Milý čtenáři, nevím, kolik ti je let; ale tenhle blog čtou většinou lidé, jejichž mládí už poněkud pokročilo. Což se dá bohužel (?) říci i o mně.
Zkrátka, jedinci nad cca 40 let věku, kteří navštěvovali Prahu, asi potvrdí, že Karlín roku 2000 a Karlín roku 2023 jsou úplně jiné světy. Já jsem tu čtvrť začal navštěvovat roku 1996, v prvním ročníku matfyzu. Matematická budova totiž stojí na Sokolovské 83, kousek od stanice metra Křižíkova. A to je přímo v srdci Karlína.
Známé rčení “Karlínu a Libni zdaleka se vyhni” neplatilo ani zdaleka stoprocentně. V Karlíně je hodně škol, a tudíž aspoň v běžných školních dnech se dalo po hlavních ulicích pohybovat celkem bez rizika: safety in numbers, jak říkají biologové, kteří studují chování gazel v přítomnosti lví smečky. Totéž platilo ve špatném počasí, protože do deště leze jen ten, kdo musí; například do práce, a tenhle problém velká část tehdejších domorodců prostě neměla.
Zato když přišly vlahé jarní a horké letní večery, začalo to na ulicích žít. Náměstí a nároží zaplnil dav hlaholící exotickým jazykem, kterýžto hlahol doprovázely občasné facky, kvikot zasažených osob a brekot z kočárků, protože některá ta mimina chtěla už o půl jedenácté večer spát, ale dospělé kolem nich to moc nezajímalo. Jako rodilý Ostravák jsem v pouličních konverzacích pochytával celé spektrum nadávek, jež jsou naivnějším Čechům z lepších rodin nesrozumitelné.
I pro navyklé lidi ale měl Karlín určitá rizika. “Jednou jsme jeli na Pernerovu řešit nějakou rvačku, a než jsme se vrátili ke služebáku, ukopali nám obě zrcátka,” vzpomínal o pár let později jeden bývalý policejní poručík na svoje začátky za viaduktem. Jako matfyzák jste se mohl dostat do problémů například tehdy, pokud jste se zapomněl u klávesnice v karlínském počítačovém labu až do pozdního večera. V takovém případě se doporučovalo jít co nejkratší cestou na tramvaj a zejména se vyhnout všem nonstopům v okolí. Jejich osazenstvo mělo málokdy co ztratit, kdežto vy ano.
A nikdy nezapomenu na příběh svého známého, vážícího s postelí asi tak padesát kilo, který vyvázl z přepadení na Karlínském náměstí tím, že vytáhl z batohu svého otrhaného plyšového medvídka, zamával s ním ve vzduchu a pateticky vykřikl: “Všechno si vemte, nic nepotřebuju, ale Punťu, Punťu mi vzít nesmíte, jinak vás oba ZABIJU!!!” Pánové lupiči usoudili, že je moc divnej, a šli si najít jinou oběť.
(Jméno medvídka bylo v zájmu anonymizace kamaráda změněno. Leč někteří jiní kamarádi teď už určitě vědí.)
Dnešní Karlín je hipsterská čtvrť, kde mladí muži v rolácích a děvčata s bakalářským titulem z FSV UK usrkávají své dýňové latté za 175 Kč a můžou se spolu vesele bavit o diverzitě, aniž by je nějací různorodí jedinci vyrušovali dotazy na to, kolik je hodin a jestli byste jim nechtěli dát peněženku.
Chodím tudy a nestačím se divit. Jednak tomu, jak rychlá a totální ta demografická přeměna byla (demografie se vůbec může změnit zatraceně rychle), jednak tomu, že většina těch současných Karlíňáků asi vůbec netuší, jak to tam vypadalo předtím. Fotky možná viděli, ale zkušenost nezprostředkuješ, a tak musí dnešní novináři jezdit na safari do Mojžíře, kdežto dříve by stačilo sednout na Bílé labuti na osmičku a jet pět minut tramvají.
Jeden z problémů, který udržuje současné Mojžíře v chodu, je ten, že lidé, kteří tvoří naši státní sociální politiku, vesměs žijí své životy daleko od ghett. Nemají tedy ani zpětnou vazbu, ani “kůži ve hře” (skin in the game), o které tak rád káže libanonsko-francouzsko-americký intelektuál a burzián Nassim Nicholas Taleb.
Taleb je sice pěkně žlučovitý dědek, ale v tomto má pravdu; systémy bez zpětné vazby a osobní zainterestovanosti hlavních hráčů mají tendenci degenerovat, protože nedochází k žádné korekci zjevných hovadin. Kdyby Ministerstvo práce a sociálních věcí úřadovalo v maringotkách a přesouvalo se každý týden do jiného ghetta, patrně by jeho politika vypadala o hodně jinak než teď, když příslušní úředníci sedí ve vznosném paláci na Emauzích, a nikdo se jich ani během obědové pauzy nezeptá, kolik je hodin a jestli by mu nechtěli dát peněženku.
A víte co, přátelé? Úplně stejný problém máme s migrací. Lidé, kteří o ní rozhodují, jsou málokdy ti, kteří budou nést následky příslušných rozhodnutí. Pokud sem dorazí větší množství migrantů, budou odsunuti do paneláků v Havířově a Krupce úplně stejně, jako byli odsunuti ti svérázní Karlíňáci, a žádného vykuleného ministra se to osobně nedotkne.
Možná by se s tím dalo něco dělat, a to tak, že povinnost přijímat a pečovat o migranty by se zákonem uložila nerovnoměrně – přednostně by měli být přidělováni do těch nejbohatších městských částí v republice, a teprve dlouho poté kamkoliv jinam. Taková Praha 6 nebo 7 beztak volí daleko progresivnější kandidáty než nějaké kladenské sídliště, tož by bylo vhodné, aby také jako první poznala následky svého konání a nepřesouvala je jinam. Zpětná vazba, skin in the game. Navíc logická, protože právě ty nejbohatší čtvrti mají k dispozici nejvíce prostředků, které mohou v dané situaci použít.
Třeba se mýlím, ale mám za to, že kdyby platilo něco takového, náš přístup k různým evropským paktům o přerozdělování běženců by byl podstatně tvrdší, než je. V konfliktu mezi snahou o morální pozérství a vlastními zájmy totiž skoro vždycky vítězí ty vlastní zájmy. A obyvatelé Břevnova či Hanspaulky mají způsoby, jak svoji nespokojenost sdělit tak, aby si jich nahoře opravdu všimli.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Tady samozřejmě nemůže přijít nic jiného, než … Karlín!
