Poslední týdny, shrben nad obvyklou počítačovou dřinou v neobvyklém rozsahu, pošilhával jsem občas stranou na masivní buildup amerických sil v okolí Íránu a říkal si “kdy to začne”. Přesně v souladu s touto již notoricky známou scénou z filmového Pána prstenů, kde bylo rovněž patrné, že si ti uruk-hai nepřišli jenom tak posedět na kafe se sušenkami.
No, tak už víme, sobota 28.2. dopoledne.
Toto je o hodně větší válka než ta, která v červnu 2025 trvala dvanáct dní. Tentokrát se ani Izrael, ani Spojené státy netají tím, že jim jde o změnu režimu, jinými slovy, pád islámské republiky Írán. V průběhu prvního dne bombardování zemřela významná část íránských VIP, počínaje samotným zlodědkem Chameneím, přes velitele Revolučních gard Pakpúra a regulérní armády Musávího, dále pak vrchního ajatolláhova poradce přes masakry Šamcháního a ministra tajných služeb Chatíba. Mezi mrtvými je i Gholaim Hossein Edžej, což byl zestárlý Roland Freisler (nebo Josef Urválek) islámské republiky, zodpovědný za tisíce rozsudků smrti v dřívějších dekádách existence státu. (Mimochodem, i samotný Freisler zahynul při bombardování, když se dost nemoudře vrátil do soudní budovy pro jakési veledůležité papíry.)
To je samozřejmě Rubikon, který jen tak neodpřekročíte.
Nicméně jelikož změny režimu nelze zařídit jen ze vzduchu, jde ze strany Izraele a Spojených států o hru vabank na jednu kartu: totiž, že samotné obyvatelstvo zmíněné islámské republiky má svých ajatolláhů a mulláhů natolik plné zuby, že jim v případě dostatečného oslabení režimu prostě zakroutí krkem samo. Nebo s přispěním nějakých místních vzbouřených vojenských jednotek, to je celkem jedno. Zkrátka ale převážně vlastními silami, byť třeba s nějakou logistickou podporou zvenčí.
A tahle hra vabank má dvě velké proměnné, jejichž hodnoty dosud neznáme. Jednak, co je to vlastně dostatečné oslabení oněch ozbrojených sil, což jsou zejména Revoluční gardy (IRGC, Basídž), podstatně “svalnatější” a daleko více oddané svým vládcům než regulérní armáda (které vousatí klerici moc nevěří); protože i oslabená síla může pořád ještě být schopna střílet do běžných civilistů. Jednak, kde všude a kolik lidí má tedy svých vládců plné zuby, a jestli po těch lednových represích budou ochotni vyjít do ulic znovu.
Jestli začne oněm krvavým turbanům někde ujíždět půda pod nohama, dá se čekat, že to bude v Teheránu. Je to město plné vzdělaných, sekulárně orientovaných lidí, a všechny dosavadní velké nepokoje za posledních několik desítek let začaly právě tam. Ale v nějakém Kúmu nebo Mašhhadu, což jsou daleko konzervativnější města, to tak taky třeba být nemusí. V tak obludných systémech, jako je Chomejním vybudovaná “vláda učenců”, je dost těžké určit, kolik procent Íránců i dnes opravdu podporuje svoji vládu. Ale diskuse Peršanů na internetu se většinou točí kolem čísla 20-25 %, přičemž tato podmnožina populace rozhodně není rovnoměrně rozmístěná po celé zemi (nikdy nebývá). V Teheránu bude asi spíš slabší, jinde ale třeba i většinová.
Ostatně ony ani ty lednové nepokoje, které možná můžeme nazvat abortivní revolucí, nebyly všude stejně silné. Teherán a několik dalších měst bylo několik dní vzhůru nohama, kdežto v azerském Tabrízu se toho zas tak moc nedělo. Jinými slovy, ona by se ta země mohla zevnitř štípnout těžko řešitelným způsobem. Ze zcela jiných důvodů než svého času Irák – oba tyto sousední státy se liší podstatně více, než jen jedním písmenem ve svém názvu – ale přece.
(Mimochodem, o Iráku jste asi dlouho nic nečetli, což je dáno tím, že se tam víceméně nic neděje. Dneska je to relativně klidná a pomalu bohatnoucí země s poněkud komplikovaným parlamentem – vzdal jsem veškeré pokusy spočítat jednotlivé strany – a koaliční vládou složenou z krásných devíti partají. Tamní politický systém poněkud připomíná Itálii v tom smyslu, že byl úmyslně navržen tak, aby přiváděl k moci slabé vlády, ze kterých se jen těžko vyprofiluje nějaký nový diktátor. Má to i určité nevýhody, jako například nekonečné handrkování kolem projektu bagdádského metra, které by se městu velikosti Paříže zatraceně hodilo. Nicméně Irák opravdu není Írán, takže zase rychle pryč.)
Z hlediska politického islámu a jeho šíření po světě, a to včetně Evropy, je Islámská republika Írán jeden ze dvou těch opravdu velkých hráčů, a poslední dobou dokonce ten důležitější.
Tím druhým je Saúdská Arábie, ale její náboženská role v islámském světě pomalu slábne úměrně tomu, jak tu zemi její současný de facto vládce, princ Mohamed bin Salmán, přebudovává na jakési mussoliniovsko-saddámovské samoděržaví se sebou samým v čele. Tím ale vzniká v onom světě s plnovousem určitý podtlak, do kterého ten Írán poslední dobou expandoval, a to nejenom mezi menšinovými šíity, ale i sunnity, a to zejména skrze palestinskou kauzu, ze které učinil svůj raison d’être.
Až se teď budou na západě konat nějaké ty protiválečné demonstrace, podívejte se na videozáznam a počítejte palestinské vlajky; bude jich tam hodně. Ačkoliv Palestinci jsou v drtivé většině sunnité a nikoliv šíité, na základě pravidla “nepřítel mého nepřítele je můj přítel” se s Íránem propojili velice těsně, a to zase pro změnu zvedá prestiž Íránu mezi obvyklými podezřelými, od různých univerzitních marxistů, přes Jeremyho Corbyna a Jane Fondu (ano, ta ještě žije a demonstruje) až po onu známou kongresmanku v hidžábu.
Pro islámisty všeho druhu by ztráta Íránu coby spojence byla katastrofa. Jde o jediný teokratický stát jejich vysněného střihu (revoluční klerici přímo u moci), který zároveň disponuje nějakou průmyslovou a vojenskou kapacitou, skrz niž může ovlivňovat zbytek světa. Není žádná entita, která by jej mohla nahradit. Proto jsou tak nervózní.
Nicméně k 1. 3. 2026, 12:00 ta islámská republika pořád ještě stojí, byť značně potlučená a bez jasného vedení. Otázka, jestli bude stát i za týden nebo za měsíc, je pak takového rázu, že odpověď na ni ovlivní podobu světa na dalších padesát let dopředu.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Bývalá hymna, v současné islámské republice zakázaná. Proto ji občas slyšíte na záznamech z demonstrací.
