Člověk může posuzovat vývoj civilizace mimo jiné podle toho, jak se mění její každodenní žargon. Pojmy jako influencer, trans-práva nebo navibecodovat byly kolem roku 2010 ještě prakticky neznámé, kdežto dnes se jimi háže sem a tam jako konfetami.

Velice zajímavý pojem, který se rozšířil během posledních cca deseti let, je hluboký stát. U nás se moc nepoužívá, i když se někteří jedinci snaží. Moc to nejde, protože Česká republika je mělký rybníček, takže konkrétní problémy mají vesměs konkrétní mediální tváře. Můžeme se bavit o tom, jestli je ředitel BIS Koudelka čučkař nebo ne, ale víme aspoň, že je to nějaký Koudelka. To u pravého hlubokého státu téměř nikdy nevíte; takoví lidé zůstávají ve stínu.


Pojem “hluboký stát” pochází z turečtiny (Derin Devlet), kde se používal už před více než padesáti lety. Atatürkem založená sekulární republika nebyla příliš kompatibilní se skutečností, že silně věřící obyvatelstvo z vnitřní Rumelie se i nadále množilo ostošest a hlasovalo ve volbách pro nábožensky orientované kandidáty. Potlačovala tedy islámské politické tendence různými zákulisními operacemi, na kterých se podílela tajná policie, velení armády a někdy i organizovaný zločin. Exemplárním případem byl takzvaný skandál v Susurluku, kde se roku 1996 při náhodné dopravní nehodě v jednom autě zabili tři lidé, kteří spolu vlastně neměli vůbec cestovat (vysoký policejní úředník, poslanec a nájemný vrah), a kteří u sebe měli dohromady asi deset zbraní. Zkrátka: hluboký stát podle tureckého standardu je pojem pro utajenou kabalu mocných lidí, která si řídí státní záležitosti bez ohledu na výsledky voleb, a neváhá přitom sáhnout k násilí.

(Stojí za povšimnutí, že to stejně jednoho dne přestalo fungovat. Dnes jsou turecké mocenské složky kompletně pod kontrolou prezidenta Erdoğana, který povládne nejspíš tak dlouho, dokud si ho nevezme kmotřička smrt.)

Na Západě se tento pojem rozšířil hlavně v době první Trumpovy administrativy, kdy jej začal používat sám prezident. Zrovna Spojené státy jsou pro “hluboký stát” jako stvořené – globální impérium o více než 300 milionech občanů, jehož hlavní město je opravdu stát ve státě, a kde vůči organizacím jako CIA a FBI nepanuje nijak velká důvěra. (Žádné impérium nelze udržovat jen čistými prostředky a američtí občané to dobře vědí.) Legendární ředitel FBI Hoover svého času zemřel v úřadě ve věku 77 let, po zhruba padesátileté kariéře v čele BOI/FBI, přičemž bylo veřejným tajemstvím, že “měl složku na každého”. Od té doby je výkon ředitelské funkce omezen aktem Kongresu na deset let, patrně proto, aby žádný druhý Hoover už neměl šanci vyrůst.

V současné době se ale pojem “hluboký stát” rozšířil na víceméně celý establishment, včetně všelijakých neziskovek sajících dotace a kariérních úředníků z ministerstev. Tím se z něj stává užitečný politický pojem, použitelný v kampani proti druhé straně, ale zároveň se smazává jeho původní význam.

Parazitní organizace cucající dotace jsou nepříjemné až otravné, ale k zabijákům, jejichž popis práce zahrnuje mizení nepohodlných lidí v pobřežních vodách plných žraloků, mají přece jen daleko. A ti kariérní úředníci, právníci, policisté a vojáci si samozřejmě vždycky sledují svoje zájmy, ale nějaký pojem o své práci taky mají, a pokud se od nich požaduje totální poslušnost vůči aktuálně zvolené vládě, výsledkem může být katastrofa.

Vyřádit se mezi běžnými čerpači dotací je málo rizikové a státnímu rozpočtu to spíš pomůže. Vyřádit se mezi profesionály je daleko riskantnější a mělo by se tam pracovat “skalpelem”, nikoliv “kosou”.


Jednou z nejsložitějších otázek moderní vlády je ta, která se nedá řešit jednoduchými slogany na sociálních sítích: jak mít pod kontrolou vlastní orgány tak, aby byly spíš užitečné než ke škodě. Jenom některé země mají skutečný “hluboký stát” v podobě CIA nebo tureckých tajných služeb, ale víceméně každá nemikroskopická země má svůj “středně hluboký stát”, což je velení armády, policejní složky, diplomatický sbor, úředníci starající se o zdravotnictví nebo energetiku atd. U každé této složky platí, že je to dobrý sluha a zlý pán, ale zároveň se jich nemůžete jen tak hromadně zbavit, aniž byste přišli o důležité schopnosti a know-how.

Zásadní rozdíl mezi první a druhou Trumpovou administrativou byl v tom, že ta první vesměs ještě nechávala “středně hluboký stát” na pokoji, kdežto ta druhá jej důkladně personálně vymetla, přičemž kritéria té čistky byla všelijaká. Netýkalo se to jen úřadů, ale i armády. V rámci prosazování “étosu válečníka” bylo odejito několik vrcholných velitelů a Hegseth tuto změnu okomentoval slovy “Šašci ven, kovbojové dovnitř.”

O rok později se dá konstatovat, že válka s Íránem, započatá se souhlasem těchto kovbojů, poněkud připomíná šaškárnu. Nezdá se, že by kovbojský přístup na tom Blízkém východě měl nějaké dobré výsledky. Před dvaceti lety vycouvala Bushova administrativa z podobného protiíránského plánu právě na základě nesouhlasu lidí ze “středně hlubokého státu”, kteří varovali, že k něčemu takovému scházejí Americe nezbytné vojenské kapacity. Dnes ale lidí ochotných říci, že je to špatný nápad, razantně ubylo. Současná garnitura má problém rozeznat mezi nesouhlasem a neloajalitou.

Podobný vývoj je vidět na diplomatické scéně, kde se nedá přehlédnout, jak mizivé výsledky mají dvouleté snahy Američanů o ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou. To, že hlavními vyjednavači jsou Jared Kushner a Steve Witkoff, v tom může hrát svoji roli. Oba jsou velmi loajálními podřízenými současného prezidenta, ale nikdy se nijak nespecializovali na Rusko a schází jim příslušné kulturně-politické know-how. (Witkoff má vzdálenější předky z komunity ruských Židů, čemuž vděčí i za své příjmení, ale je to rodák z Bronxu se vším všudy.) Pak je samozřejmě snazší jim něco nakukat než někomu, kdo se zabývá diplomatickým kontaktem s Ruskem už někdy od Jelcinovy éry a, mimo jiné, plynně ovládá ruský jazyk. Jenomže takový člověk je podezřelý už svým přístupem “byl jsem před současným prezidentem a budu i po něm”.


Největší extrémy v tomto směru, ze kterých se lze poučit, nastávaly obvykle někde jinde než v demokratických státech: u revolučních režimů. Ať to byl Sovětský svaz nebo Íránská islámská republika, čistky mezi profesionály vesměs vedly k tomu, že daný stát se “zapotácel” a stal se, mimo jiné, potenciálním terčem agrese od sousedů. Saddám Husajn by si roku 1980 netroufl napadnout Írán, kdyby nevěděl, že revolucionáři vybili nebo vyhnali valnou většinu šáhova důstojnického sboru.

V Evropě roku 2026 se až tak extrémní věci nedějí, ale podíváme-li se například na sousední Polsko, tam se každá změna vlády projeví velkou čistkou ve státním aparátu. Vžilo se pro to heslo “teraz kurwa my”, a musíte si klást otázku, jestli takový postoj náhodou výrazně neoslabuje vliv Polska na mezinárodní scéně. Dnes je to ekonomicky i vojensky velice silný stát, ale vevnitř zároveň tak rozpolcený, že plýtvá energií na potírání domácích nepřátel na úkor prosazování svých zájmů v zahraničí. Donald Tusk je těmito čistkami posedlý zhruba stejně jako ten druhý Donald, jenom se to tolik neřeší v médiích, protože Tusk je proevropský.

Není to úplná novinka a nedá se svádět jen na sociální sítě, které všude zasévají polarizaci. Stará Rzeczpospolita byla tak rozhádaná, že si ji nakonec v 18. století rozdělily sousední mocnosti jako koláč, a stalo se to v době, kdy elektřina byla ještě hračkou potrhlých učenců. Ale ta současná digitálně-hysterická situace tomu samozřejmě také nijak nepomáhá.

Se “středně hlubokým státem” je záhodno zacházet spíš opatrně a podle osvědčeného principu, který zní “držte si přátele blízko a nepřátele ještě blíž”. Má nějaký význam a dostanete-li jej pod plošnou politickou kontrolu, obvykle za to zaplatíte určitou cenu. Moc se to neliší od snahy dostat pod plošnou politickou kontrolu chirurgy nebo stavební inženýry. Možná je to uspokojivé a sociální sítě tomu budou tleskat. Ale dlouhodobě to má svoje rizika, včetně válek, o které nikdo vlastně nestál.


Mimochodem, ptáte se, co je se Zapomenutými příběhy 9… Letos jsem je napsat nestihl, mám hotové jen tři kapitoly z plánovaných dvanácti. Ale přes Vánoce slibuji, že zaberu, a jedna z plánovaných kapitol bude pojednávat právě o jedné takové epizodě likvidace “středně hlubokého státu”, totiž o tom, jak německý císař Vilém II. vyhnal z úřadu kancléře Bismarcka. Dlouhodobě to mělo velmi těžké následky a dá se k nim přiřadit i samotná první světová válka, která měla základ v dlouhodobém přerušení určitých diplomatických kontaktů. No, takže: někdy na jaře půjdou ZP9 do předprodeje, bude-li laskavý osud chtít.

Ale samozřejmě mi uděláte radost, když si už teď některé z minulých Zapomenutých příběhů pořídíte pod stromeček, sobě nebo ostatním. (Ostatně i ty Krvavé levandule se poslední dobou jeví celkem aktuální.) S energií do psaní devátého a snad i desátého dílu mi takové objednávky nepochybně velmi pomůžou. Témata by byla, ale budu jedině potěšen, pokud se prokáže, že jste i vy, čtenáři, a že vás -na rozdíl od jistého klasického díla české literatury – není celkem zhruba pět.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Tento podzim vyšly Zapomenuté příběhy 8.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5, Zapomenuté příběhy 6, Zapomenuté příběhy 7 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading