Zamyšlení nad přílišnou krvelačností některých obyvatel kyberprostoru.

Milí čtenáři, tento týden jsem jako obvykle měl napsat úterní sloupek pro Echo24, a když jsem uvažoval nad tím, jaké téma zvolit, padlo mi do oka padesátileté výročí takzvané “Krvavé neděle” v Londonderry. Nebo jenom Derry, protože Severní Irsko je dodnes tak šíleně rozpolcené, že dokonce i při pouhém vyslovení jména toho města ve skutečnosti zaujímáte nějaký postoj: Derry je název používaný irskými katolíky a Londonderry mu říkají protestantští loajalisté. Nazval jsem ten sloupek “Kulky, které nezajistily mír”. Oni tam sice žijí křesťani, ale vztahy mezi nimi si zas tak moc nezadají s nějakým sunnitsko-šíitským konfliktem v Iráku.

No, a v téhle souvislosti jsem se odhodlal napsat něco na téma, které mi už nějakou dobu vrtá hlavou. Mám pocit, že příliš mnoho lidí má o válkách představu, která naprosto neodpovídá realitě. Nechci se sám tvářit jako nějaký veterán od Passchendaele nebo od Saigonu, ale o historii mám určité ponětí a myslím si, že tenhle článek je potřeba jak sůl.


Tohle je úplně roztomilá ilustrace. © DonkeyHotey, zdroj: Flickr, CC BY 2.0

Nebudu jmenovat žádná konkrétní jména, abych z toho nedělal ještě navíc osobní spor; ale ono si stačí vzít celkem libovolnou diskusi týkající se francouzských či jiných no-go zón (dnes vyšel na iDnes zase článek na příbuzné téma), aby se v ní mluvilo o nadcházející občanské válce, a jak to tak čtete, tak máte dojem, že se na takovou událost někteří lidi přímo těší a mají pocit, že by se tím něco vyřešilo.

Podobný sentiment jsem více než jednou slyšel v osobním rozhovoru i z úst intelektuálů, kteří jsou o něco opatrnější než běžný Franta Diskutér a většinou nic takového nikam nenapíšou (nebo aspoň nepodepíšou), aby si nezkomplikovali život. Ale sami jsou to lidé středního věku s bříškem, kteří v životě nezabili ani akvarijní rybičku. Trochu mi tohle uvažování připomíná jinou skupinu intelektuálů ze Sorbonny, kteří svého času ovládli Kambodžu a bohužel dostali příležitost ty svoje radikální knižní představy realizovat prostřednictvím jiných lidí, kterým už to zabíjení rybiček (a nejen rybiček) šlo celkem od ruky. Naopak jsem nikdy tenhle druh přání neslyšel od vojáků, kteří si odbyli nějaké ty mise v Iráku či Afghánistánu. Nemůžu říci, že bych takových vojáků znal desítky či stovky, ale pár jsem jich potkal a vesměs říkali, že něco takového se tu nikdy nesmí stát.

Prosím vás, já jsem sám napsal Krvavé levandule, přičemž v některých detailech jsem čerpal z výpovědí svědků bosenské války, aby ta historická věrohodnost byla dostatečná. Ale ta kniha není žádný návod, to je dystopie, snaha varovat před scénářem, kterému se ještě v naší zemi určitě vyhnout můžeme.

Všimněte si, že ta knížka končí dnem dobytí Nice a nic dalšího už nenásleduje, protože jsem popravdě řečeno nevěděl, jaký scénář bych tam mohl popsat, aby nebyl ještě depresivnější než všechny ty povídky předtím. “A pak žili všichni co nejdál od sebe a nenáviděli se až do smrti a do smrti svých vnuků a pravnuků”, to není moc příjemné zakončení knihy.


Malba mongolských válečníků z muzea v Ulánbátaru, autor Gary Todd, zdroj: Flickr.

V zájmu historické přesnosti je nutno konstatovat, že staří Římané, Mongolové atd. občas vedli vysloveně genocidální druh válek, po kterých nezbyl z druhé strany nikdo, kdo by si mohl stěžovat, leda otroci, které vesměs nečekal nijak dlouhý život ani příležitost mít potomky. Váleční zajatci se v takových říších posílali do dolů apod., kde byli víceméně spotřebním materiálem s krátkou životností.

Takhle skončilo třeba Kartágo, podobným způsobem válčil i Caesar v Galii nebo Iberii. Součástí standardu římského vedení války byl princip “Murum aries attigit“, který znamenal, že obležené město mělo šanci se vzdát přesně do okamžiku, než se první obléhací beran dotkl zdi, a pokud tu příležitost nevyužilo, bylo pak po svém dobytí zdevastováno nevýslovným způsobem. A jelikož Římani byli v dobývání různých opevnění nesrovnatelní mistři, protože dobře ovládali všelijaké ženijní práce, znamenalo to, že zavřít před nimi brány města byla v podstatě jistá smrt (daleko efektivnější byla guerilla někde v lese, tam mohly i slavné legie dostat ponižující výprask). O mnoho staletí později dával obleženým městům podobný druh ultimáta Čingischán a jeho mongolští kolegové.

Tohle ale moderní mocnosti dělat nebudou, protože jim záleží na vlastní reputaci. Propaganda je dneska stejně důležitá jako zbraně a peníze, možná ještě důležitější. Dokonce i těm Číňanům záleží na jejich reputaci a v tom nadcházejícím velmocenském zápolení s USA se budou snažit přesvědčit neutrální země o tom, že ten jejich model je lepší než ten americký. I ten Írán nebo Severní Korea se snaží sama sebe navenek nějak přikrášlit. Jediná entita státního rozsahu a moci, která se rozhodla, že si bude kultivovat vnější image naprostých krvavých psychopatů, byl Islámský stát, a ten už taky není; jednotlivci nebo tlupy po něm sice zůstaly, ale ten polostátní útvar kontrolující území větší než ČR a s několika miliony původních obyvatel už zanikl.

Podobně existuje i u jiných států snaha tak trochu zahrávat do autu špinavé okamžiky z vlastní historie. Existují sice takoví ti stereotypní sebemrskači, hlavně v akademické sféře, ale jinak se i bývalé koloniální mocnosti snaží v oficiální komunikaci tak trochu vyhnout tomu, aby se o těch nejhorších “Krvavých nedělích” z jejich dějin mluvilo. Žádné impérium světa, ani britské, ani portugalské, ani japonské, ani turecké, ani aztécké, nevzniklo tak, že by silnější zvali slabší na šálek horké čokolády a přesvědčovali je o tom, že pod novou vlajkou půjde všechno líp. Ale raději se to moc nerozmazává.

Takže tento extrémní scénář není moc pravděpodobný. To by muselo dojít k opravdu hlubokému rozvratu civilizace, aby se evropské mocnosti ve velkém vrátily ke způsobům Caesara a Čingischána a přestalo jim úplně záležet na tom, jaké krvárny napáchané jejich jednotkami kolují někde po YouTube.


Slavná fotka “Sklizeň smrti” z bitvy u Gettysburgu (1863), zdroj: Wikipedia, CC BY-SA 4.0

Pak jsou další možné scénáře, které jsou i v dnešním světě realističtější, ale od těch se taktéž nedá čekat žádný kladný konec.

Scénář rozpadu na de facto dva státy, které mají organizované a funkční armády, je asi ten horší, ale zase o něco kratší. To byla americká nebo španělská občanská válka, kde na obou stranách sloužili profesionálové a obě strany si dokázaly sehnat adekvátní zbraně a vybavení. Tam se dá aspoň čekat, že dříve nebo později jeden druhého rozhodujícím způsobem porazí. (Co nastane potom, to je jiná věc. Jižanská rasová segregace se udržela dalších sto let a Ku-Klux-Klan taky, a spousta toho dnešního progresivismu v USA je pozdní křečovitá reakce na vývoj, který nastal až po občanské válce.)

Tenhle scénář má hlavní nevýhodu v tom, že je opravdu extrémně devastující, protože moderní zbraně, i ty konvenční, jsou schopné proměnit libovolný kus krajiny v krajinu měsíční, a to během několika desítek minut. Úmrtnost na bojišti tomu odpovídá. Už za druhé světové války to bylo dost špatné a od té doby se ničivost zbraní ještě podstatně zvýšila.

Osobně si myslím, že ten hlavní důvod, proč proti sobě velmoci přestaly válčit, není v tom, že by se k moci dostali lepší lidé (haha), dokonce za to nemůže ani svatý mírotvorný Brusel, který se tím rád chlubí; ale že hlavním důvodem je to, že dneska v podstatě nemáte co vyhrát. Potenciální vítěz dnešního konvenčního konfliktu získá hromadu trosek a popela, na které se nedá zbohatnout, a vynaloží na to dost peněz i úsilí.

(Možné výjimky by mohly být u mimořádně cenných nalezišť nerostných surovin, ale i ty je většinou jednodušší si prostě koupit na světovém trhu. Další specifickou výjimkou mohou být náhradní konflikty velmocí v rozvojovém světě, kde hlavní škody nese místní obyvatelstvo.)

Toto nicméně není v Evropě scénář moc reálný, protože i kdyby nějací džihádisti vyhlásili nakrásně emirát Frankistán, nebudou mít adekvátní zbraňové vybavení k tomu, aby se udrželi třeba rok nebo dva. Pro začátek nebudou mít asi žádné letectvo, možná tak pár dronů, a převaha ve vzduchu bývá v takových konfliktech rozhodující.

Nezapomeňme také, že mládež vyrostlá někde na sídlišti a zvyklá odmalička na život financovaný sociálním systémem většinou nemá předpoklady k tomu, sama od sebe vytvořit kohezivní a disciplinované vojenské jednotky, které snesou i takové nepříjemnosti, jako je třeba hlad. Gangy jsou něco jiného, jejich jednotliví členové se můžou dopouštět velkých krutostí, ale k vedení skutečné války jsou potřeba skuteční vojáci, a udělat z řadových rekrutů skutečné vojáky, to je úkol na pár let i v zemích, které na to mají víceméně dokonalé systémy (třeba Izrael).

Takže to bych v Evropě taky moc nečekal.


Vzpomínka na oběti teroristického masakru v Bataclanu (2015), autor Mstyslav Chernov, zdroj Wikipedia, CC BY-SA 4.0

Co tedy ale skutečně zažít můžeme, je scénář zvaný “trable”, podle eufemismu, který se používal pro situaci v Severním Irsku asi třicet let (The Troubles). Endemické násilí, chvilka klidu, pak zase vyletí do vzduchu auto nebo pizzerie, sem-tam někoho pokropí ze samopalu na ulici, sem-tam někdo jiný záhadně zmizí a o pár let později se najde jenom hlava atd. Nízkoúrovňový konflikt, ale strašně vyčerpávající. Takový ten druh občanské války, která nikdy nevzplane podobně jako tehdy za Severu proti Jihu, ale neustále nějak doutná.

Za celých těch třicet let problémů v Severním Irsku bylo “jenom” asi 3500 obětí na životech, čili v průměru dvě až tři týdně. Oblíbenou činností hlupáků je přepočítávat oběti terorismu na autonehody apod.; jenomže cílená vražda není autonehoda a žít v takovém permanentním stresu je peklo, protože víte, že ti vrahové chodí mezi vámi a možná si vybírají další oběť. A že ty vrahy někdo další podporuje, chrání, poskytuje jim úkryt a pomoc atd., protože je rád, že zabíjejí zrovna vás.

V podobném stavu žije Stát Izrael, kde to sice mají pod kontrolou, ale stejně to nevypadá, že by situace mohla kdy mít nějaké rozuzlení. V podobném, o trochu míň intenzivním konfliktu, se nacházejí země jako Francie a Belgie s jejich “problémovými” čtvrtěmi typu Molenbeeku; připomínám, že po útocích v Bataclanu byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav na dobré dva roky a nové protiteroristické zákony zafixovaly některá tvrdá opatření z výjimečného stavu natrvalo, i ve stavu takzvaně normálním.

Tohoto druhu doutnajícího konfliktu se tedy můžeme dočkat v míře hojné, ale jestli se na to někdo těší nebo si od toho něco slibuje, tak … to nechápu. Ani ti Izraelci, kteří jsou v bezpečnostních věcech celkem pragmatičtí a netrpí iluzemi o krásách multikultury, nepřišli až dodnes na žádný způsob, jak takový chronický konflikt ukončit. Dokážou se od něj jakžtakž fyzicky izolovat, ale za cenu vysokých nákladů na bezpečnostní složky a také ztráty možnosti nějak hospodářsky využívat kus teritoria, které by jinak patřilo buď jim, nebo nějakému spřátelenému, neškodnému sousedovi. Taková Gaza by v lepším světě mohla být docela užitečný civilní přístav. Teď je to hnízdo teroristů z Hamásu a hnízdem teroristů z Hamásu taky patrně dlouho zůstane.

Nemám žádný recept na problémy Francie, ale případná občanská válka jim nejspíš nijak nepomůže. Klidně je možné, že ten jejich stav je prostě v dnešním politickém a společenském kontextu neřešitelný, ať už se letos stane novým prezidentem kdokoliv. I kdyby se rozhodli k nějakým deportacím, kdo si ty deportované dobrovolně vezme? O další náboženské extremisty přece nestojí ani v tom Alžírsku, které je nejblíž.

A co se České republiky týče, tak jediné, co mě napadá, je důsledná, důsledná prevence. Nenechat takové podmínky vůbec vzniknout. Vidíme, jak se to vyvinulo jinde.

Diskusní fórum k článku najdete zde.


Hudební epilog

Šikovné děvče a melodie z Gladiátora se navíc ke článku, kde se mluví o starém Římě, docela hodí.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo sbírku dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.