Co se semlelo za poslední týden.

Ruský útok na Ukrajinu pokračuje už druhým týdnem. Zastavíme se tentokrát u několika zajímavých bodů.

Jinak – dnes, kdy toto píšu (5.3.), uplynulo právě 69 let od chvíle, kdy tento svět konečně opustil neblahý jedinec zvaný Stalin. Kdo má dvě hodiny času, může se zkusit podívat na černou komedii na toto téma, sežene-li ji ovšem. Bývala svého času na Netflixu, nevím, zda je tam i teď. Každopádně je to povzbuzující připomínka, že všeho jenom do času.


TB2 Bayraktar se zatím na bojištích osvědčuje natolik, že až tato hrůza skončí, dá se čekat, že se půlka planety postaví do fronty na nové dodávky. Ukrajinská armáda také natočila videoklip sestříhaný ze záběrů z Bayraktaru a doprovodila jej adekvátně drsnou písničkou.

(Ke shlédnutí je potřeba být přihlášen na YouTube, protože video je věkově omezené.)

TB2 je příkladem toho, že “větší” neznamená nutně “lepší”. Jeho radarová stopa je natolik malá, že těžká protiletecká technika typu Buků jej vůbec neregistruje; protiletadlové zbraně nemohou střílet po každém drobném stínu na obrazovce, protože v 99 % případech by sestřelily leda tak sovu na lovu, což se, přátelé, nevyplácí. Obsluha Bayraktarů nemusí být nijak zvlášť školená, protože stroj se v podstatě pilotuje sám, stačí mu na mapě naklikat nácestné body. Odstartovat umí z každého kusu rovné silnice, takže nepotřebuje letiště.

Nevýhody? Jako malý stroj má Bayraktar jen omezený dolet a omezenou kapacitu munice. “Těžká” stíhačka, není-li ovšem sestřelena, má daleko větší akční rádius a mnohem větší schopnost působit nepříteli škody. Ale taky proti ní bude fungovat klasická protivzdušná technika, takže Bayraktar může tam, kam by Suchoj nemohl.

Kdyby měli Ukrajinci 200 Bayraktarů, možná už by bylo po válce. Mají jich nějaké desítky, nedávno dostali z Turecka další zásilku, ale určitě jich také pár ztratili. Jak rychle zvládnou Turci vyrábět nové, toť otázka.

Turecko to vůbec hraje na obě strany, nepřipojilo se k sankcím, ale zavřelo Bospor pro válečné lodě. Nepochybně na tom vydělají, přesně podle českého pořekadla, že “když se dva perou, třetí se směje”.


Dlouhý konvoj. Typická otázka, která se přetřásá na diskusních fórech, je ta, proč Ukrajinci nezničí ten konvoj dlouhý jak týden před výplatou, který se zarazil někde kus od Kyjeva. Někdo z toho odvozuje, že ukrajinská obrana zas tak silná není.

Je pravděpodobné, že tento konvoj má protivzdušné zbraně, ale hlavní faktor leží jinde: několik dní stojící konvoj není problém pro vás, ale pro nepřítele. Moderní armáda je jako žralok: buď plave, nebo se začíná topit. A vojáci sedící v tomto konvoji spotřebovávají denně jídlo a palivo, aby nezmrzli, jenomže nebojují. Zásobovat takový had vozidel zaseklých na silnici obklopené bahnem je samo o sobě logistická noční můra, i bez dronů poletujících kolem a číhajících na náklaďáky bez protivzdušného doprovodu.

Bahno bude v nejbližších dnech vůbec hrát velkou roli, a také je asi příčinou, proč ruské operace na severu Ukrajiny jdou podstatně hůře než na jihu. Jih je daleko sušší a po nezpevněném povrchu se tam dá jezdit i v březnu.

Pro čtenáře, kteří pochybují o tom, že by pouhá logistika mohla být zásadní problém, který by zastavil velkou ruskou armádu: zkuste si představit, že po desítkách a stovkách kilometrů silnic, kolem kterých se “potulují” jednotky nepřítele a nad kterými občas hlídkují i téměř nezachytitelné drony, musíte provézt celé cisterny plné hořlavého paliva. Teď připočtěte skutečnost, že jedna jediná taková cisterna, pokud ji nepřítel opravdu úspěšně zapálí a zničí, zablokuje tu silnici na několik hodin, ne-li dní.

To je pekelně obtížný úkol a pouhá hrubá síla na něj nestačí; na ten musíte mít praktické zkušenosti a výbornou schopnost koordinovat jednotlivé složky svých vojsk.


Když už jsme u otázky logistiky. Dva dlouhé thready na Twitteru (jeden, druhý) se zamýšlejí nad otázkou, v jakém že přesně technickém stavu ta ruská vozidla vlastně jsou. Obě úvahy musíme brát s rezervou, protože jde o spekulace na základě fotek, ale racionální základ podle mě mají.

Jejich jádrem je to, že vojenská technika potřebuje určitou pravidelnou údržbu, která je “nevděčná” a přitom skoro neviditelná: vyměňovat pravidelně pneumatiky, zejména parkujete-li na přímém slunci, které je postupně oslabuje, kontrolovat náboje kol, vyměňovat olej atd. Pokud to neděláte, riskujete, že při zvýšené zátěži – třeba při jízdě severoukrajinským bahnem – příslušné vozidlo selže.

A teď tedy ta otázka: kolik ruských dopravních prostředků nasazených při invazi bylo opravdu pečlivě udržováno podle požadovaných technických standardů a kolik ne?

Tahle otázka je obzvlášť zajímavá pro nás, bývalé obyvatele sovětského bloku, protože s ní máme své zkušenosti. Chronickou chorobou zemí za železnou oponou bývalo právě zanedbávání údržby draze zakoupeného zařízení nebo postavených budov. Dokonce i u nás se toho jen těžko zbavujeme, viz třeba ostudný stav pražského autobusového terminálu Černý Most po pouhých dvaceti letech od jeho dokončení. (A kdybych měl jmenovat příklady ze svého rodného Moravskoslezského kraje, ani bych nevěděl, kde začít.)

No, a jaká asi bude situace v Rusku? Toto je totiž jedno z míst, kde se vojenské rozpočty dají tunelovat nejsnáze. Zběžná kontrola, pokud vůbec přijde, takové věci jako staré pneumatiky na automobilech vůbec neodhalí, a dodavatelská firma si přitom může naúčtovat novou sadu každých pár měsíců. Ony se ty jachty pro oligarchy samy nenakoupí, že.

Stojí za povšimnutí, že předchůdce současného ministra obrany Šojgua, Anatolij Serďukov, byl před deseti lety vyhozen poté, co začal dělat příliš důkladné inspekce skutečného stavu jednotlivých posádek a odhalil při nich hromadu šlendriánu. Šlápl přitom na mnoho kuřích ok a přišel o místo. Jeho nástupce Šojgu pak většinu Serďukovových reforem odvolal.


Poslední zajímavá otázka pro dnešek. Jak je na tom kromě údržby techniky i kvalita personálu?

Bývalý sovětský blok býval přeborníkem v generování impresivních statistik. I normalizační Československo to umělo; podle chlubných zpráv čs. statistických úřadů byste nepoznali, že jde o zemi, která musela nastavět v centrech měst nekonečná lešení, aby padající kusy zanedbaných omítek nezabíjely náhodné chodce. Dodnes si na ty kilometry pomalu zahnívajícího dřeva pamatuji; jako dítěti mi to přišlo normální.

Podobně současná ruská armáda je podle papírů druhá nejsilnější na světě, ale z toho nepoznáte, jaká je její reálná bojeschopnost. Ta se musí ukázat až v praxi.

Už od začátku této války si odborníci všeho druhu kladou otázku, jak to, že je ruské letectvo tak málo “přítomno na bojišti”. Nedává to smysl. Moderní válka mezi průmyslovými státy se vede tak, že v prvních hodinách udeříte ze vzduchu na leteckou infrastrukturu nepřítele, zničíte jeho letiště a letadla, a následně si užíváte naprostou vzdušnou převahu.

Z nějakého záhadného důvodu se to na Ukrajině dosud nestalo, ačkoliv už se bojuje deset dní. Mezi možná vysvětlení patří to, že přes svoji statisticky impresivní sílu toho ruské letectvo zkrátka není schopno.

Malý střípek do mozaiky, který by tomu nahrával…

V sobotu 4.3. sestřelili Ukrajinci ruský Suchoj nad městem Černihiv. Dva piloti se ze zničeného stroje katapultovali. Jeden z nich, normální mladý chlapík, to bohužel nepřežil. Ten druhý ano a dostal se do ukrajinského zajetí.

(Katapultování z poškozeného letadla není nijak banální úkon. Křehký a zranitelný člověk v podstatě chvíli letí na velmi výkonných raketách. Zrychlení, které přitom jeho organismus zažije, je větší, než jaká jsou dnes běžná u kosmických letů. Zranění typu zlomených obratlů jsou běžná a můžou znamenat konec kariéry. V nejhorším se přitom dá i zahynout.)

Nu, a ten druhý pilot vypadá takto. Nikoliv Top Gun, ale Top Gut.

V roce 2015 téhož chlapíka vyfotili v Sýrii se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Už tehdy měl Pravé Pivní Pupendo Pepy Pivrnce, a pořádné!

Obě fotky jsem sebral na Redditu a úmyslně jsem začernil tvář dotyčného, protože nejsem právník a nechci se dostat do křížku s ženevskými konvencemi o právech válečných zajatců, jejichž výkladem si nejsem jist. Ale kdo se bude trochu snažit, snadno najde originály, nemluvě o videu, ve kterém Ukrajinci onoho pána vyslýchají. Mám za to, že nejde o žádný elaborátní fake a že je to opravdu ten samý člověk, jen dnes o sedm let starší. (Jestli se ukáže, že to fake byl, budu o tom informovat.)

Nu, a teď si položte otázku: jaký druh vzdušných sil nechá osobu v takové kondici vlézt do stíhačky a vzlétnout do oblak? Normální armády mají nějaké standardy na fyzičku vojáků, které nesplníte-li, můžete být maximálně mechanikem v týlu nebo posouvat papíry v kanceláři ze složky do složky. Letectvo bývá obzvlášť vybíravé a u zájemců o kariéru pilota hledá každou hnidu a důvod, proč je odmítnout. Piloti stíhaček bývají při vzdušných manévrech vystaveni velkému přetížení, které může vést i ke ztrátě vědomí. Měli by být fyzicky fit.

Jestli je ruská armáda ochotna tolerovat takového člověka v kokpitu, nemůže mít moc dobré kádrové rezervy. I starší stíhačky Suchoj (toto byla nejspíš varianta Su-34) jsou “hračky” za desítky milionů dolarů! Za jejich knipl by měla jít jenom elita. A teď zkuste zavzpomínat, kdy jste naposledy viděli českého, amerického, britského, čínského nebo třeba brazilského vojenského pilota v kombinéze XXXL.

Žádná mocnost světa není schopna udržovat celé svoje letectvo ve stoprocentně funkčním stavu. USA i se svým gigantickým vojenským rozpočtem považují za dobrý standard 70 % nasaditelnost letadel. Němci na tom svého času byli strašně; psal jsem o tom roku 2018 (bohužel se u toho článku při aktualizaci WordPressu rozsypalo formátování odstavců), kdy měli v nasazeníschopném stavu jen 26 z 93 letounů Tornado a problémy stíhaly i čerstvě dodané transportéry A400M.

Pak je samozřejmě představitelné i to, že z celé ruské vzdušné síly je reálně nasaditelných třeba jen 15 % a že část těch nasaditelných letounů musí zůstat hlídat dlouhé hranice státu, takže nemůže být stažena do centra dění. To by současnou nepříliš dominantní roli ruského letectva na ukrajinském nebi docela dobře vysvětlovalo.

Nu, brzy uvidíme. Na reálném bojišti se žádnými statistikami excelovat nedá. Tam se všechny skutečné slabiny projeví.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo sbírku dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.