Dostalo se mi z jednoho kanálu ujištění, že Armáda ČR sleduje současný vývoj na Ukrajině velmi bedlivě a že expanzi dronového válčení nepodceňuje. Šéf GŠ generál Řehka je prý člověk na svém místě a ví, co dělá. To jsem upřímně rád, protože o řadě civilních politiků se takové věci říci nedají.

Nicméně přesto píšu tento otevřený dopis našemu armádnímu velení, protože mám za to, že uvažovat jen v intencích “kolik dronových specialistů potřebujeme na každém útvaru” v dnešní situaci nestačí. Podle mě potřebujeme pro dostatečné zvládnutí této zbraně něco navíc, a pojmenoval bych to něco “dronový Sokol”.

Jsem zvědav, jestli se tento text dostane k některému z oněch vysokých generálů, a co si o něm případně bude myslet…


Malý historický úvod, jak je na těchto stránkách zvykem. I ve středověku se totiž lze poučit. Oni ti lidé sice neměli po kapsách iPhony, ale hloupí taky nebyli, a často řešili podobné problémy jako my.

Bitva u Kresčaku, zdroj: Picryl

Anglie byla za vrcholného středověku jakžtakž dobře spravovaná a ne úplně chudá země. Jedním z nedostatků, kterým trpěla, byl ovšem nedostatek lidí. (Situace nikoliv nepodobná dnešní ČR, aspoň ve vztahu k našemu mocenskému okolí, že?) Dnes jsme zvyklí na to, že Británie a Francie mají zhruba stejný počet obyvatel, ale to tehdy rozhodně neplatilo; Anglie (bez Skotska, které bylo samostatným a často znepřáteleným státem) měla roku 1400 zhruba 2 miliony obyvatel, kdežto na území dnešní Francie žilo tou dobou skoro 17 milionů lidí a v Nizozemsku zhruba milion, tj. asi polovina co v Anglii samotné (dnes je poměr mezi UK a Nizozemskem přibližně 4:1).

Samozřejmě, ty středověké státy byly plošně menší než dnes, ale i tak měli Angličané v jakémkoliv konfliktu početní nevýhodu. V předmoderní době byla Anglie bažinatá, mokrá, neúrodná, až do 19. století tam běžně řádila malárie, a tudíž se tamní populace nemohla rozmnožovat ani zdaleka tak rychle, jako třeba v podstatně přívětivějším Středomoří. A anglický panovník tím pádem také rozhodně nemohl vést do boje tolik obrněných rytířů, jako jeho francouzský kolega. Na jednoho rytíře muselo vždy pracovat určité množství poddaných, a ti poddaní prostě nebyli, respektive bylo jich málo.

Angličtí králové na toto reagovali určitou demokratizací armády, kdy už roku 1285 nařídil král Eduard I. zřídit v každém městě terče pro nácvik střelby z dlouhého luku (Statute of Winchester). Jeho potomek Eduard III. pak roku 1363 vysloveně nařídil všem anglickým mužům, aby se o neděli věnovali cvičné lukostřelbě, čímž si vytvořil poměrně velkou rezervu lučištníků pro účely stoleté války, která tehdy zrovna zuřila. A protože domácí materiál na luky začal brzy docházet (Anglie má málo lesů a ještě méně tisů, stromů nejvhodnějších pro výrobu dlouhých luků), dostaly lodi připlouvající do anglických přístavů povinnost dovézt čtyři lučiště na každou tunu zboží.

Zdroj; pravda, tohle je Robin Hood.

Víceméně každý, kdo dával v dějepise pozor, asi tuší, jak zle Angličané zatápěli za stoleté války daleko větší a (papírově) silnější Francii; toto byl jeden z důvodů, proč se tak dělo. Silná orientace na lučištnictví měla i svoje nevýhody, hlavně daleko později v 16. století, kdy už kontinent dávno přešel na palné zbraně a Anglie, se svojí pečlivě vybudovanou lukostřeleckou infrastrukturou, váhala ten krok udělat také.

Ale v pozdním středověku byla právě tato “demokratizace” anglické armády zásadním krokem pro to, že se z ní stal evropsky důležitý hráč. Skoro každá ztráta, kterou anglické lučištnické oddíly v boji utrpěly, se dala snadno nahradit z početných civilních rezerv. Nic podobného se o železných pánech říci nedalo, ať už bojovali pod jakoukoliv zástavou. Vypiplat rytíře trvalo dlouho, nemohl se věnovat výcviku jen v neděli, a středověká ekonomika jich unesla jen extrémně omezené množství.


Podívám-li se nyní na rok 2023 a konkrétně české poměry, dávalo by smysl ustanovit něco jako “dronový Sokol”, případně “dronový Svazarm”. Nikoliv povinně, nejsme ve středověku, ale jako zájmovou aktivitu. Postavenou velmi analogicky k tomu, co zavedli angličtí králové.

Zkrátka: celoplošná, státem podporovaná organizace, kde se děcka a jejich tátové (možná i některé dobrodružné maminky) ve volném čase učí létat s drony, opravovat drony, upravovat drony, pořádají soutěže v létání s drony za každého počasí atd. Polabáci by si občas mohli s odborným doprovodem vyjet třeba do Jeseníků, aby zjistili, jak jinak se dron chová v horském počasí a horských větrech, a naopak. Možná i k nějakému spřátelenému moři by se dalo jezdit, po dohodě s Poláky, Litevci, Finy atd.; ti by si výměnou rádi vyzkoušeli to naše horské prostředí.

O tuhle síť klubů by pečovalo pár set vojenských specialistů, včetně veteránů (toto je docela dobrá práce pro veterána, který už třeba kvůli zraněním nebo věku nemůže podávat plný výkon, a přitom by rád dál pomáhal zajistit obranyschopnost vlasti). Ti by zajišťovali nezbytnou odbornou úroveň a kontakty. Významnou část nákladů by si přitom pokryli samotní “koníčkáři”, protože jak jednou lidi nadchnete pro určitou aktivitu, začnou se překonávat: vodákům a kytaristům taky stát nemusí platit jejich rafty a kytary. A, co bychom si povídali, létat s drony je celkem sranda a hodně lidí už tak činí teď, ve svém soukromém čase. Ty by stačilo podchytit a nalákat je třeba na zajímavější drony, větší komunitu a různorodější zážitky.

Nu, a v momentě, kdy by šlo do tuhého, by tento stát měl k dispozici velmi početnou zálohu lidí, kteří umějí přesně to, co je potřeba, a navíc celou na to navázanou logistickou infrastrukturu (know-how, náhradní díly, dodavatelské firmy, opraváře, designéry atd.) Nemuselo by nutně jít jen o válečnou krizi, drony se koneckonců dají použít i v případě přírodních katastrof.

Co na to říkáte, generálové? Toto se technicky i prakticky udělat, a snad by to ani nezabíhalo do nějakých mnohamiliardových částek. Samozřejmě není možné vycvičit 10 000 tankistů a mít pro ně v záloze tanky. Na to dnes nemáme kapacity. Ale deset tisíc dronařů – nadšenců, na které máte v případě nouze telefonní číslo, to by se během několika let nasbírat dalo.

A tahle civilní rezerva by se jednoho dne mohla proklatě hodit, podobně jako se kdysi anglickým králům hodili ti jejich lučištníci.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Český překlad anglické písně z doby bitvy u Azincourtu (začátek 15. století).

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Poslední publikace, která vyšla, jsou Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading