“Kdo má rád zákony a dobré klobásy, neměl by být u toho, když se vyrábějí.”

Nejsem si jist, kdo to řekl jako první, ale vystihl situaci přesně: jatka a masokombináty jsou velice nepříjemná až hnusná místa, a nejste-li otrlí, začne se vám dělat špatně i při pouhém shlédnutí videa z takového pracoviště. (A to přitom video, na rozdíl od osobní návštěvy, není ani doprovázeno příslušnými čichovými vjemy.) Pro dnešního měšťana je asi jednodušší si předstírat, že žádná jatka vlastně nejsou, a ta voňavá klobása poklidně vyrostla v jakémsi bioskleníku plném biovčel.

No, a něco podobného platí pro parlament, výbory a jejich jednání. Vidět detaily vzniku budoucích zákonů je něco jako exkurze na porážkovou linku, jenom v tom duševním slova smyslu.


Celkem zásadním problémem politiky dneška je univerzální nedůvěra vůči těm parchantům nahoře, kteří nás mají zastupovat. Počet voličů, kteří soudí, že vláda, parlament a podobné instituce odvádějí dobrou práci, je setrvale nízký, ať už se bavíme o Británii nebo Česku.

Zajímavá hypotéza je, že je to tím, že vidíme až moc dobře do “továrny na klobásy”. Ještě před sto lety bylo možno vyfotit Důležitého Politika v Důstojné Póze na Krásném Bílém Koni, postavit mu na náměstích bronzové sochy a postarat se o to, aby se moc nedostal do reálného kontaktu s obyvatelstvem (občasná návštěva školy s nastoupeným žactvem se nepočítá). Dnes to, aspoň v demokraciích, možné není. Kdo má jen trochu zájem, může shlédnout přímý přenos z parlamentní klobásové linky, kdykoliv se mu zachce. A politici tomu ještě přidávají tím, že mají Twitterové účty a tam plácají páté přes deváté, čímž nechtěně rozptylují jakoukoliv snahu svých štábů o zformování nějaké lepší reputace. Posledním místem, které zůstalo převážně mimo dozor veřejnosti, jsou asi parlamentní a ministerská WC – i když nepochybuju, že některé ty tweety vznikají právě vsedě na porcelánu, protože tomu odpovídá jejich tón i obsah.

Skoro bych se vsadil, že nějaké “kakakání” sehrálo roli i ve vzniku tohoto cenného příspěvku ke kolektivní moudrosti lidstva

Autoritářské režimy jsou si toho patrně vědomy a většina carů, císařů, generálních tajemníků a jiných führerů se drží pěkně daleko od internetu a dbá na to, aby kolem nich stále ještě vznikal ten zamlžený nimbus Velké Osobnosti, neskonale lepší než průměrný poddaný. (Je zajímavé se zamyslet nad tím, jak by vypadaly výjimky. Jedna potenciální mě napadá, a to byl Kaddáfí; s tou jeho histrionskou a okázalou povahou by se z něj býval stal velmi plodný uživatel Twitteru a možná i TikToku, samozřejmě kdyby se jich dožil. Ten by prostě nedokázal svěřit tak návykové médium nějakému poskokovi k vysílání bezbarvých ouředních zpráv o ničem.)

Nicméně u nás jsou poměry otevřenější a všimněte si, že nejmíň za půlkou průserů současné vlády u obyvatelstva stojí komunikace, a ne reálná politická rozhodnutí. Žonglování s Nutellou v německém supermarketu je jedno velké WTF, od kterého nemůžete odvrátit oči, i kdybyste chtěli. To má ostatně společné s autonehodou, včetně následků pro zúčastněné.


Mrzí mě a štve, že současná věrchuška si ten velký problém jménem endemická nedůvěra neuvědomuje, respektive že si jej zúžila na jednu dimenzi jménem “zákeřní Rusáci šíří dezinformace”. Což o to, oni šíří, žádná pochybnost o tom (a nejen oni), ale významným zdrojem té nedůvěry je přece jen vlastní činnost těch vládních politiků, kterou teď prostě před voliči nezatajíte, protože mediální scéna se s nástupem internetu nevratně proměnila. Fuč jsou ty časy, kdy spřátelení a podplacení novináři mohli udělat z rodiny Kennedyů jakési polobohy atomového věku, ačkoliv ve skutečnosti to byl dost patologický klan s rozsáhlými kontakty na mafii. To dneska jednoduše nejde, a každá blbost, kterou uděláte, se stává permanentní součástí vašeho rejstříku kravin.

Ten problém endemické nedůvěry jako takový je asi neřešitelný, ale nemuseli byste mu aspoň přitěžovat, a tady budu konkrétní: plán zavést korespondenční volbu mu přitěžuje. Bude z ní další zdroj paranoie pro širokou veřejnost, a přitom nám ji nenadiktoval Putin, to je čistě naše vlastní rozhodnutí.

Ještě horší je to, že při průhlednosti dnešní “továrny na klobásy” je patrné, že skutečnou motivací vlády je v případě této novely snaha vydojit v cizině pár desítek tisíc hlasů pro koaliční strany. Jednak je to tak účelové, že to bude neutrální jedince pěkně dráždit, jednak je to velmi krátkozraká úvaha. Nikde není psáno, že hlasy z ciziny budou vždy spolehlivě proudit TOPce; klidně se může stát, že je dokáže nejefektivněji zaháčkovat nějaká úplně jiná strana, třeba i nějaká, která zatím vůbec neexistuje. Ostatně i Orbán a Erdogan dostávají spoustu hlasů z ciziny, a to nejsou zrovna politici, kteří by byli kamarády dnešní pětikoalice.

Pokud už chce vláda zavést korespondenční hlasování, měla by aspoň být tak poctivá a učinit z něj ústavní dodatek. Jednak by to vyžadovalo větší kvórum v PSP i Senátu a na to navázanou spolupráci opozice, jednak by to nepůsobilo tak jednostranně účelovým dojmem, jednak by tím pominuly pochybnosti o tom, jestli takové opatření náhodou není protiústavní. Z celé věci by se vynechal Ústavní soud, u kterého jinak nevyhnutelně skončí.

Žel, nikoliv, to je ani nenapadne; a to znamená, že výrobu prejtu do této klobásy si kolektivně užijeme až do posledního detailu.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Farya Faraji je můj nejoblíbenější Íránec z Québecu. OK, abychom byli féroví, znám jenom jednoho Íránce z Québecu, a to je zrovna on. Ale soudím, že kdybych jich znal více, stále by byl můj nejoblíbenější. Také proto, že má rozhled; kolik Íránců z Québecu by dokázalo nazpívat bulharskou písničku s téměř dokonalou výslovností?

To, že zrovna Peršani, nejrozvinutější a nejstarší kultura celého regionu, uvízli ve spárech dystopické tyranie jakýchsi plesnivých ajatolláhů, je jedna z největších tragédií současného světa.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Poslední publikace, která vyšla, jsou Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading