Přemýšlím-li o různých rozhodnutích, které učinila současná administrativa Donalda J. Trumpa, jako zdaleka nejfatálnější a nejstupidnější se mi jeví jejich rozhodnutí zahájit válku proti Íránu, když na ni Amerika nebyla připravena.
Tím nechci ani trochu naznačit, že bych náhle pocítil nějaké sympatie k oněm krvavým vousáčům z Teheránu. Leč jakákoliv snaha podívat se na nějaké dění s odstupem znamená odložit vlastní sympatie a antipatie do kýblu s ledem a snažit se o pokud možno neutrální hodnocení: toto byla chyba, toto byla ještě větší chyba. A s tímto odstupem se jeví, že Írán byl na velkou konfrontaci s Velkým Satanem celkem dobře připraven, kdežto naopak to ani zdaleka neplatilo.
Zdaleka největším íránským výkonem je operační vítězství v Zálivu, kde se Teheránu podařilo pomocí drobné létající havěti, jako jsou Šahídy první generace, vypáčit Američany z jejich dlouho a draze budovaných základen v zemích, jako je Bahrajn, Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Není to ani zdaleka vítězství strategické, na této úrovni je zatím válka nerozhodnutá. Ale na té operační úrovni to nepochybně vítězství je, protože přítomná americká flota se nyní musí spoléhat na zásobování a podporu z podstatně vzdálenějšího ostrova Diego Garcia.
Moderní válečná loď je spíš menší město, které nemůže dlouho fungovat samo o sobě: potřebuje potraviny, léky, munici, ložní prádlo, náhradní díly, dokonce i vlastní policejní složky. Bez základny nacházející se v rozumné vzdálenosti přestává být postupně bojeschopná, a Diego Garcia je z tohoto hlediska “tak na hraně” (3000 kilometrů). K dispozici jsou i jiné, bližší základny, ale ty jsou zase menší, a celkově ta námořní logistická situace způsobuje Američanům vážné problémy, vůbec poprvé od doby, kdy v nedozírném Pacifiku zápasili s Japonským impériem.
Američané neubránili svoje základny v Zálivu proto, protože i po několika letech dronové éry (stojí za připomenutí, že první velkou dronovou válkou nebyla Ukrajina, ale Náhorní Karabach v roce 2021) stále ještě nepřizpůsobili svoje ozbrojené síly novému bojišti. Hlavním prostředkem, s jehož pomocí se bránili íránským bezpilotním prostředkům, byly extrémně drahé střely systému Patriot. Potěšte se prosím tímto grafem:
Co vidíte? Ano, během pár měsíců se v Zálivu vystřílela zásoba Patriotů, kterou Spojené státy shromažďovaly celkem 19 let.
Čtete to správně. Devatenáct let. Poslední dobou je sice, pravda, tempo akvizice nových střel vyšší, ale nikoliv řádově.
Jedna střela Patriot stojí na mezinárodním trhu kolem čtyř milionu dolarů. Pentagon ji nepochybně dostane s nějakou slevou, počítejme tedy třeba 2,7 milionu dolarů. Ani to není málo, na jeden kus munice. Vystřílených 1800 Patriotů tedy vyšlo na něco přes dvě miliardy dolarů. Byly podstatně, řádově dražší než levné íránské bezpilotní stroje.
Patriot je zajímavá technologie, která nikdy nemůže být totálně levná, protože příslušné motory a naváděcí systémy jsou složité. Ale nákupy v objemu “pár set střel ročně” víceméně garantují, že drahá také zůstane. Kdybyste vyráběli srovnatelné množství iPhonů ročně, jejich jednotková cena také poleze do milionů dolarů, a běžnému zákazníkovi by rozhodně dostupné nebyly.
Nákladnost výroby průmyslových produktů je velmi závislá na škále té produkce a pokud je dokážete “sekat jako Baťa cvičky”, jednotková cena obvykle razantně klesá, někdy i řádově. Jenže vztahy Pentagonu a dvorních dodavatelů zbraňového vybavení se mezitím vesměs ustálily v poloze “nakupovat velmi drahé hračky v malém objemu”, na čemž se dá dobře a nenápadně vydělat. Nepochybně z toho bylo hodně vil a bazénů na zahradách, ale teď jsou z toho také velké problémy.
Jestli ty války 20. let 21. století něco ukázaly zcela nepochybně, tak to, že drahé a technicky komplikované zbraně se svému uživateli snadno promění v kámen na krku. Spojené státy jsou největší ekonomika světa, ale ani ony nedokáží zničehonic postavit padesát továren na Patrioty a zvýšit jejich produkci o dva řády.
Něco takového šlo za druhé světové války, kdy mezi běžným náklaďákem a levným tankem nebyl zas tak velký rozdíl, a americký automobilový průmysl, tehdy nejrozsáhlejší na světě, se dal velice rychle přeorientovat na zbrojní výrobu. To už teď tak snadno nejde. Inženýrů, kteří se specializují na sofistikované raketové motory pro střely typu Patriot, je málo, a nijak snadno si je nenaklonujete; můžete zkusit zverbovat inženýry ze vzdálenějších oborů, ale za cenu značného nárůstu zmetkovitosti. Zrovna u té protivzdušné obrany záleží opravdu na milisekundách a sebemenší odchylka od optimální trajektorie v podstatě garantuje selhání pokusu o sestřel.
Patriot je jedna taková zbraň, ale nikoliv jediná. Víceméně všechny zbraně americké produkce trpí poslední dobou tímto problémem. I ta slavná F-35 je sice silnou platformou, ale když ji Američané a Izraelci nasadili ve velkém proti Íránu, velice rychle vyprázdnili své muniční sklady; sám o sobě ten stroj nikomu nic nenadělá, musí mít čím střílet, a to něco je většinou taky nedostatkové. Někdy si říkám, jestli nejsou moderní politici až příliš ovlivnění jednoduchými počítačovými hrami, kde pošlete letadlo na misi, pak se s ním vrátíte na základnu a ono se nějak opraví a dozbrojí samo od sebe. V počítači to jde, ale v reálných konfliktech je nedostatek sofistikované munice velice závažný problém. (A velké muniční sklady jsou také problém, neboť přitahují pozornost nepřítele.)
Právě skrze preferenci sofistikovaných, ale drahých a malosériových zbraní, se Američané nyní ocitli v situaci, kdy jejich nejúčinnějším prostředkem je stará dobrá blokáda téhož typu, který byl schopen zavést už admirál Nelson v éře dřevěných lodí.
Írán má také slabé místo, a tím je právě možnost snadno podvázat jeho námořní provoz, protože geografie Perského zálivu je v tomto směru oboustranně neúprosná. Netvrdím, že je to zničí nebo přiměje ke kapitulaci – Střední východ už zažil hodně krizí a obyvatelstvo je tím pádem zvyklé – ale bolí je to nepochybně dost. Jejich nejdůležitější obchodní partner, Čína, není ochotna někoho podporovat zadarmo a zaplatí jen za doručenou ropu nebo ropné výrobky. Přičemž po souši jich zase tak moc nepřepravíte. Poslední dobou se množí zprávy o íránských kamionech v Rusku, ale kamiony jsou z hlediska dopravní kapacity proti tankerům víceméně zaokrouhlovací chyba. Jeden tanker třídy VLCC toho odveze zhruba stejně jako deset tisíc pozemních vozidel, přičemž ke své plavbě potřebuje v průměru třicetičlennou posádku, tj. o 9970 lidí méně, než kolik potřebují ty kamiony za předpokladu, že mají jen jednoho řidiče a ne dva, kteří by se průběžně střídali.
Nicméně všimněte si, že zrovna v tomto kontextu Američané žádné superdrahé vybavení používat nemusejí. Pro zavedení námořní blokády se sice některé technické vybavení docela hodí (například radary), ale fundamentálně se taková blokáda neopírá o nic jiného než o starý princip “stůj, nebo střelím”, přičemž tu potřebnou práci by zde odvedlo i druhoválečné torpédo.
Překvapuje mě, jak málo se toto téma v českém mediálním prostoru přetřásá. Hodně se mluví o tom, kolik máme za armádu utratit, nejčastěji v procentech HDP. Ale o efektivitě toho utrácení nemluví ani každý desátý komentátor. Naprostý číselný fetiš. To tak málo lidem dochází, že peníze samy o sobě kvalitní obranu nekoupí?
Kdyby koupily, Saúdská Arábie by se teď hladce ubránila jakýmsi Húsiům v sandálech. Koneckonců její vojenský rozpočet je osmý nejvyšší na světě; to není zrovna málo dolarů, rozhodně daleko více, než kdy budeme schopni za armádu utrácet my. Ale její ropná zařízení a největší mezinárodní letiště byla v poslední době úspěšně napadena húsijskými drony a způsobené škody jsou nedozírné.
Tento článek jsem začal slovy popisujícími nějakou situaci coby fatální a stupidní. Podobně fatální a stupidní se mi jeví naše úroveň debaty o národní obraně, bohužel.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Zase jedna íránská emigrantka a její haram písnička. Její hlas je opravdu magický.
