(Ne, tentokrát mě opravdu nenapadl lepší titulek. Někdy inspirace zkrátka dojde.)
Milí čtenáři, chodí mi hodně dotazů na výsledky právě proběhlých voleb; upřímně, proti požárům měst ve Francii mi to přijde jako podružné téma. “Ty-ty-hejtmane” je sice mírně bizarní popěvek, ale zároveň krásný důkaz toho, jak dobře a klidně se tady žije, když něco takového zaplňuje po celé dny veřejná média. Jinde se zrovna dívají na to, jak historická radnice jejich města hoří a padá k zemi.
Nu, zpátky domů. Na těch zdejších volbách mě nejvíc zajímala ta jedna věc, která mě zajímá už léta, a to je nízká volební účast.
Česká republika má opravdový problém s volební účastí, který by vlastně vzhledem ke své úrovni prosperity a vzdělání mít neměla; už jenom z historických důvodů bychom si té možnosti hlasovat měli vážit. Navíc se tady ani nedá říci, že by lidé zůstávali doma z pocitu bezmocnosti. Na rozdíl od Švédska nebo Německa se tady nikdy moc nehrálo na nějaké “sanitární kordony” a v komunální sféře už vůbec ne, tam vždycky vznikaly různé netradiční koalice nezávislé na celostátní politice. Zrovna teď se v Ostravě na magistrátě dává dohromady ANO s tamní pobočkou Starostů, a ač se to Rakušanovi jistě nelíbí, nenadělá s tím zhola nic.
Ani po technické stránce nejsou ty naše volby nějak “uživatelsky nepřátelské”, dokonce právě naopak. Lístky dostanete až domů do schránky, volební místnosti jsou otevřené dva dny, většinou máte okrsek v pohodlné pěší vzdálenosti a ještě můžete různě kroužkovat a křížkovat svoje preferované kandidáty, což ve spoustě dalších demokratických zemí vůbec nejde. V takovém kontextu bych čekal volební účast v komunálních volbách aspoň dvoutřetinovou. Kdepak, je to bída. V Ostravě už od počátku století nepřekročila tuším 38 procent a ani ta Praha na tom není nijak slavně. Stát ve státě, jedno z nejbohatších měst Evropy, které musí spravovat jednu z nejrozsáhlejších sítí MHD na světě a přitom nějak dbát i o silniční dopravu – a přesto tam letos nepřišla k volbám ani polovina voličů.
Dejte to prosím do kontrastu s tím, že v Turecku, s jeho autoritářskými sklony, se volební účast pohybuje kolem 80 procent a občas se přiblíží i devadesáti. Naše volební účast je srovnatelná spíš s Irákem, což věru žádná stabilní bašta demokracie není. To už je z naší strany, milý národe, rozežranost. Za to zrovna ti “papaláši” nahoře nemůžou.
Ačkoliv nízká volební účast není v tomto případě vinou našich politiků, stejně by asi bylo na místě ji nějak odrazit v každodenním životě volených orgánů. Jednou zábavnou možností by bylo zbytek těch radnic a parlamentů prostě náhodně vylosovat z celé populace, ale uznávám, že by to bylo destabilizující až příliš. Zejména Senát by se pak sestával z naprosto náhodné směsky lidí, mezi kterou by se krčilo cca 15 procent skutečně zvolených kandidátů.
Co si ale umím představit, je rozdělit platy všech volených politiků na pevnou a pohyblivou část, dejme tomu v teoretickém poměru 1:1, přičemž ta pohyblivá by se násobila koeficientem odvozeným z volební účasti v těch volbách, které je dosadily do funkce. (U dvojkolových voleb dejme tomu průměrem z obou kol.) Zkrátka, pokud by k volbám přišla třetina voličů, z té pohyblivé části platu by dotyčný dostal třetinu.
Na každé výplatní pásce by to také bylo tučně vytištěno, a příslušný politik by tak byl průběžně upomínán, jak silný ten jeho mandát skutečně je a kolik lidí skutečně reprezentuje. A nízká volební účast by jej pak jednak trochu bolela osobně, jednak by mu krapet “propichovala ego”, každý měsíc znovu. Politická vrstva obecně přitahuje velmi sebevědomé lidi a je žádoucí, aby jim (a nám) to sebevědomí nepřerostlo přes hlavu – což není jednoduché, když před vámi kdekdo panáčkuje a říká vám “pane primátore, pane senátore”.
Přiznávám, že to není zcela originální myšlenka. Její základ je v Římě, kde za každým vojevůdcem sledujícím triumfální pochod stál přidělený otrok a šeptal mu do ucha “jsi jenom člověk, nezapomeň na to”. Jelikož otrokářství jsme mezitím zrušili, tady by tuto roli hrála ona výplatní páska. Jistě, na někoho by to třeba nezabralo vůbec – ani římští vojevůdci nereagovali na takové pobídky jednoznačně dobře – ale na někoho trochu, a na někoho řekněme středně.
A také by se tím něco ušetřilo, že? Tak teď už zbývá jediné: přimět kapry, aby si vypustili půlku rybníka. Oblíbený to problém zastupitelských demokracií všude na světě.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
