Představíte-li si nějakou konkrétní vědu jako pořádný prales, ve kterém vědci prorážejí drobné cestičky porozumění, je patrné, že všechny ty stromy nejsou stejné. Některé mají “královský” charakter a slibují svému přemožiteli velkou slávu. Ve fyzice by to byl například objev supravodiče fungujícího v normálních pokojových podmínkách. Nikoliv náhodou bývají tyhle problémy zároveň staré a vytrvalé. Celé generace se narodí a zemřou, aniž by se s nimi pohnulo.
V matematice je takovým největším dubem v lese takzvaná Riemannova hypotéza. Pochází z roku 1859, je tedy starší než telefon nebo (praktická) žárovka, a zhruba stejně stará jako skromná petrolejová lampa, vynalezená roku 1853. Jde o pozdrav z úplně jiného světa, kde v Londýně řádila cholera, na tabákových plantážích ve Virginii dřeli otroci a čínští kuliové nosili po Pekingu hedvábné mandaríny v přepychových nosítkách.
Riemannova hypotéza se týká takzvaných netriviálních kořenů Riemannovy zeta-funkce, což je analytické rozšíření funkce dané touto nekonečnou sumou:

Asi nebudeme raději zabředávat do detailů – z pohledu laika to není ani tak mocný dub, jako spíš bažina, ve které by se utopil hned po prvním kroku – a řekneme jen jednu věc: Riemannova zeta-funkce hraje roli obrovského mostu mezi matematickou analýzou (studiem funkcí a jejich vlastností, jako je třeba spojitost a derivovatelnost) a teorií čísel, zejména pak prvočísel. Je to zásadní spojovací prvek dvou fundamentů matematiky, které jinak žádný samozřejmý vztah nemají. Prvočísla jsou diskrétní zvířátka, oddělená dlouhými mezerami; funkce naopak vesměs studujeme v kontinuálních strukturách, jako jsou obory reálných a komplexních čísel. Na první pohled není ta souvislost mezi nimi vidět, dostaneme se k ní právě až skrze Riemannovu zeta-funkci.
Riemannova hypotéza, vyslovená roku 1859, říká, že tato funkce nabývá nulových hodnot buď jen v záporných sudých číslech, nebo na (komplexní) přímce čísel, jejichž reálná část je rovna přesně 1/2. Jenže ani sám velký Riemann, po kterém se jinak v analýze jmenuje kdeco, ji nebyl schopen dokázat. A po něm ani nikdo další.
(Mimochodem, Riemann, který byl velmi plodným matematikem i po třicítce, zemřel ve čtyřiceti letech na tuberkulózu. Někdy asi nedoceňujeme, jak moc zpomalovala primitivní medicína rozvoj civilizace v 19. století. Kdo ví, kolik podobných talentů zemřelo na podobné nemoci ne ve čtyřiceti, ale v patnácti, nebo třeba taky v šesti měsících…)
Zde je rozhovor s Terencem Taem, největším žijícím esem matematického světa, z října 2026. Odhaduje v něm, že by umělá inteligence mohla přijít s řešením Riemannovy hypotézy kolem roku 2050.
Jo, milí přátelé, tak to čtvrt století trvalo přesně měsíc.
Zásadní slabinou onoho čerstvého důkazu Riemannovy hypotézy, který teď vyprodukovali v Anthropicu, je jeho délka. Má bratru 17,4 milionu řádků, což si můžeme představit asi jako jednu paletu knih.
Zkontrolovat něco takového ručně není v lidských silách, takže ověření probíhá tak, že se vůči formalizovanému důkazu v jazyce Lean pouštějí různé softwarové verifikátory s různými jádry (kernely), aby se snížila pravděpodobnost, že v té ohromné mase logiky se skrývá nějaká chyba. Zatím to vypadá, že je ten důkaz správně. Ale nedá se říci, že bychom mu rozuměli.
Na tento vývoj zareagoval i jeden matematik-člověk, který vyvěsil na své stránky “uspěchaný preprint“, obsahující jiný údajný důkaz Riemannovy hypotézy, který ale dosud pořádně zkontrolovaný není – pracovalo se na něm v zákulisí. Ten je sice výrazně kratší než robotický důkaz, ale i tak má pořád 940 stran, tj. můžeme jej srovnat s Pánem prstenů; přelouskat takové množství husté matematiky také není zrovna jednoduchá práce a autoři sami prý chtěli tento důkaz kontrolovat a korigovat ještě zhruba rok, než jej oficiálně oznámí. Zatím se zdá, že tento důkaz a důkaz vylezlý z Claude AI nemají mnoho společného, takže žádné obviňování z plagiátorství asi nebude.
Existence “lidského” důkazu, byť zatím neověřeného a tudíž nejistého (vzpomeneme-li na slavný Wilesův důkaz velké Fermatovy věty, ten měl v sobě také zašitou jednu chybu, jejíž náprava trvala rok), představuje ždibíček naděje, že Riemannova hypotéza přece jenom je řešitelná lidskými silami. Uvidíme, jestli z té naděje něco bude.
Protože … 17,4 milionu řádek, no uf. Pokud nějaká jiná umělá inteligence nedokáže takového molocha zredukovat na něco snesitelného, dostali jsme se do oblasti “nadmatematiky”, která už nám není dostupná; znamenalo by to, že budoucnost vědy bude vypadat jako masivní věštírna, ve které ze záhadných digitálních proroků padají moudra, jež sice lze u jiných proroků ověřit, ale vy sami je musíte prostě nějak akceptovat, protože váš mozek na to nestačí.
Na druhou stranu, tímhle směrem se civilizace vyvíjela už dlouho. Kdysi žilo jenom v Evropě třeba milion lidí, kteří uměli ukovat podkovu. Dnes se specializujeme natolik, že nějaké konkrétní záležitosti rozumí čím dál méně osob. Toto píšu na notebooku, jehož procesor vyrobila továrna TSMC na Tchaj-wanu, a přesnému postupu té výroby rozumí, no, nanejvýš pár set lidí, dost možná ani to ne. Uživatelů takových procesorů jsou přitom miliardy.
Možná je nevyhnutelné, že s pokračujícím technologickým vývojem ten počet postupně klesne až k nule.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Skutečná civilizační krize nastane v momentu, kdy AI překoná i tento videoklip.
![]()



