Malá úvaha na téma Bangladéše a bangladéšských migrantů.
Jedna z věcí, která poněkud zamořuje debatu o imigraci do Evropy, je tendence příznivců Willkommenskultur prezentovat ty nově příchozí lidi jako oběti chudoby, války, násilí, diskriminace, zotročování a následně morálně odsuzovat každého, kdo jim nechce automaticky přispěchat na pomoc. K tomu občas uslyšíte průpovídku o tom, že kdyby Evropa pomáhala řešit problémy přímo na místě, třeba bychom dnes nebyli tak obohacováni.
Částečně tomu nahrává skutečnost, že po několika nocích strávených někde v lese bude víceméně každý vypadat jako bezdomovec, i kdyby to před týdnem byl ředitel Živnobanky. Tím se bezprostřední vizuální dojem, že přece musí jít o ubožáky, posiluje. Kdyby dotyční přestali aspoň na chvíli házet kameny po Polácích a tvářili se adekvátně sklesle, videonahrávky by byly jednoznačně na jejich straně.
To je ovšem poněkud v rozporu se skutečností, že cena za “běloruskou cestu” se odhaduje mezi 12 a 15 tisíci eur na osobu (Deutsche Welle) a turecké “šedé pasy” vycházely na 5-8 tisíc eur, než policie příslušný úřednický kartel rozbila (RTL). I kdyby se na to skládala celá rodina, je to dost peněz. Výrazně více, než co si v souvislosti s rozvojovým světem představujeme.
Mám opačnou hypotézu: chudáky u hranic nevidíme vůbec. Ti opravdu musejí utíkat pěšky nebo na rezavém náklaďáku, což znamená, že dorazí nanejvýš do sousedního státu. K tomu, zaplatit si letenku přes čtvrt světa a následně služby pašeráků (ať státních či soukromých), potřebujete být docela ve vatě.
A logický důsledek této hypotézy, velice nepříjemný, je ten, že jak bude životní úroveň v rozvojovém světě růst, bude si tuhle službu moci dovolit podstatně více lidí. Jinými slovy, ne chudoba, ale umírněná prosperita bude hybatelem další migrace.
A vůbec, pojďme se podívat na Bangladéš. Je to zajímavý studijní případ.
Bangladéšané tvoří významné procento v některých migračních proudech směřujících do Evropy. Podle zpráv OSN (např. PDF zde) je jich na africko-italské cestě mezi 16-18 procenty, takže jsou tam buď vůbec nejčastější nebo druhou nejčastější státní příslušností. Řecko nedávno označilo Bangladéš za bezpečnou zemi a oznámilo záměr vracet Bangladéšany připlouvající z Turecka takříkajíc šmahem. Přitom podíváte-li se na mapu nebo glóbus, z Bangladéše je to do Evropy zatraceně daleko.
Tak co se vůbec děje v Bangladéši? To dost záleží na tom, jakou sadu faktů si vyberete k prezentaci.
Vypravěč hlubokých lidských příběhů bude líčit situaci asi takto:
“Bangladéš začal svoji existenci jako jedna z nejchudších zemí světa, navíc značně poničená brutální osvobozovací válkou proti Pákistánu. V bývalé britské kolonii žije přes 160 milionů lidí, jejich domovy jsou ohroženy budoucím stoupáním mořské hladiny a častým výskytem tornád. Dělníci a dělnice jsou vykořisťováni. Politicky je země nestabilní a trpí i kriminalitou, jsme tedy povinni jim otevřít náruč bez ptaní.”
Fakticky se tomu líčení nedá nic vytknout, ale existují i jiná fakta, která se do obrázku trpící země tolik nehodí.
Bangladéš silně investoval do vzdělání mladé generace a daří se mu poměrně radikálně snižovat negramotnost (mezi lety 2007 a 2019 spadla negramotnost z téměř poloviny obyvatelstva na čtvrtinu). 98 % bangladéšských dětí dnes dokončí základní školu. V rychlosti redukce hmotné bídy jde o jednu z nejúspěšnějších zemí na světě. Průměrná doba dožití vzrostla na 73 let a průměrný počet dětí na ženu klesl letos konečně pod dvě, což už jsou víceméně evropské hodnoty.
Ekonomický růst Bangladéše je setrvale vysoký a předhání i Čínu, HDP na hlavu se během posledních deseti let více než zdvojnásobilo. Stát není – na rozdíl třeba od Pákistánu – vysloveně zamořen islámským fundamentalismem, i když svoje problémy v tomto směru také má. Dívky mají otevřený přístup ke vzdělání včetně univerzit a na středních školách už dokonce tvoří mírnou většinu. Šaríjské principy se udržují v rodinném právu, ale brutální tělesné tresty typu sekání rukou a kamenování jsou dávno zakázány.
Země má velmi silný textilní průmysl, což historicky bývá první průmyslové odvětví, které zahajuje celkovou industrializaci ekonomiky (tahle závislost už funguje od 18. století, první byl Manchester). Vzhledem k tomu, že leží hned u moře, a to na půl cesty mezi Evropou a Čínou a nedaleko od miliardové Indie, je o snadnou dopravu a odbyt tamních výrobků postaráno. Dosud celkem nízké mzdy a skutečnost, že Bangladéš nemá žádné mocenské ambice na světové scéně, znamenají, že země bude mít při stěhování levné výroby z Číny (která začíná být příliš drahá a navíc strategicky riskantní) značnou výhodu.
Tohle všechno už nezní tak pesimisticky, což? Z hlediska vývoje v rozvojovém světě je Bangladéš vlastně vzorný žák. V případě zlepšování tamních podmínek nejde o náhodný výkyv, ale o dlouhodobý trend udržující se minimálně od roku 2000. Pokud se něco nestane a Bangladéš se bude vyvíjet stejným způsobem jako dosud, někdy kolem roku 2060 to bude země se stejnou životní úrovní jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea. Ty taky začaly extrémně nízko a šly nahoru po velmi podobné trajektorii. Dnes jsou to průmyslové a vědeckotechnické velmoci, které musíme prosit o to, aby vyráběly pokud možno ještě více čipů.
Nicméně Bangladéšané nám stejně zaplňují čluny do Evropy, kdežto Korejci a Tchaj-wanci tak v roce 1970 nečinili. Co to?
Moje vysvětlení zní, že důvodem je právě kombinace relativně levné a frekventované letecké dopravy se snadnou dostupností informací o tom, jak je jinde skvěle. To dřív nefungovalo a mladí Korejci či Tchaj-wanci neměli možnost tak snadno migrovat jinam.
Leč jste-li dnes dvacetiletý Mohamed z Dháky, stačí vám chvíle surfení na smartphonu k tomu, abyste docela dobře věděli, že Dháka má k Mnichovu, co se životní úrovně týče, pořád ještě daleko. A v tu chvíli si buď můžete vybrat, zda a) dalších čtyřicet let strávíte budováním prosperity ve své zemi a užijete si lepšího životního standardu jako stařešina (možná, pokud se nic nezvrhne), nebo b) si zaplatíte ty pašerácké služby a budete žít ve vyspělé a bohaté zemi hned. A vzhledem k tomu, že vaše vlast už není tak chudá, jako dřív bývala, si všechny ty poplatky a úplatky můžete dovolit. Respektive si je může dovolit čím dál více lidí.
V takové situaci by bylo divné, kdyby si všichni vybrali možnost a). A jelikož Bangladéšanů je opravdu 160 milionů, tak i relativně malé procento těch, kdo zvolí b), znamená početné zástupy zájemců o život v Evropě.
Netvrdím, že bychom měli sabotovat ekonomický rozvoj třetího světa. Naopak, jen ať se jim daří a ať rostou. Ale čekat od toho, že migrační tlaky oslábnou, to mi přijde jako naivní myšlenka. Naše hranice budeme muset zabezpečit tak jako tak.
Update 17.11. ve 14:10. Vypadla mi tam jedna věc, kterou jsem původně chtěl zmínit. Tento mechanismus divoké migrace do Evropy bude zajímavý spíš pro ty méně vzdělané obyvatele Bangladéše. Ti mladíci a mladice, kteří se slušným vysvědčením absolvovali nějakou dobrou střední školu, mají reálnou šanci získat studijní vízum do Británie nebo do Kanady, což jsou státy, které anglicky mluvící talenty z rozvojového světa rády “vyzobávají”. Pokud ale máte trochu peněz a schází vám ta dobrá střední škola, nabídka pašeráků se stává přitažlivější. Z hlediska budoucího uplatnění na evropském trhu práce to není dobrá vyhlídka. Konec update.
Diskusní fórum k článku najdete zde.
Hudební epilog
Tentokrát mi trvalo dlouho, než jsem něco vybral. Ale tento malý studentský koncertík k poctě bangladéšské skupiny Artcell se mi líbil. Zvlášť ten klučina se slunečními brýlemi ve tvaru kytar je neodolatelný.
Mimochodem, vidíte ten nápis KNOWLEDGE IS POWER na průčelí té školní budovy? Na to se u nás začíná zapomínat.
.jpg){kind=link}