Aneb “zázračné zbraně neexistují”.

Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné “odpovědi na odpověď” mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce.

Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte.

Dosti bylo úvodu a jdeme na to!


První raketa na kapalné palivo, V2. Coby zázračná zbraň (Wunderwaffe) moc nefungovala, i když to byla naprostá technologická novinka. Autor AElfwine, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Bod první: zázračné zbraně neexistují.

Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že “Jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne.

Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve.

Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji.

A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali.


Zdroj

Bod druhý: různorodost systému.

Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne.

Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje “ekonomika masové výroby”, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc.

Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit.


Budova reaktoru 4, autor Tiia Monto, CC BY-SA 3.0

Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv.

Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, např. v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.)

Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně.

Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák.

Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv.

Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo “Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích.

To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, “failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne.

A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív.


Konkurence musí být. Zdroj

Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence.

Sem přesně patří ten obrázek ze záhlaví blogu. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní.

Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví.

Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy.

Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo 5 % částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná.

(Pro zajímavost: zadejte si “brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.)

Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout.

Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali.

Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání.

Diskusní fórum k článku najdete zde.


Hudební epilog

Když už se nám blíží ty Vánoce…

Ne každému se asi bude zamlouvat rychlejší tempo, u této skladby jsme zvyklejší spíš na to, že se tak sladce tááááhne jako med z lžičky. Ale stejně to zkuste.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo sbírku dystopických povídek Krvavé levanduleUSB disky s nahranými audioknihami jsou momentálně vyprodané, ale už objednávám další.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.