Válka je logistika a logistika je válka.

Ruské vrchní velení – tedy generál Surovikin a ministr obrany Šojgu osobně – ohlásilo před pár dny v televizi, že ruské síly se stahují z Chersonu. A vskutku, město Cherson je už od pátečního odpoledne zase v ukrajinských rukou.

Cherson je přitom jediným velkým ukrajinským městem, které Rusko od února 2022 dobylo. Což znamená, že takové oznámení musí působit na obyvatelstvo poněkud znepokojujícím dojmem: cože? Stahujeme se z území, které je oficiálně naše, pouhé dva měsíce po jeho anexi? Jak to, že tomu naše armáda nedokázala zabránit? Je možné, že se nám v té „speciální operaci“ přestalo dařit? Však také jurodivý intelektuál Alexandr Dugin ve svém posledním článku víceméně volá po Putinově hlavě. Dugin sice není v Rusku až tak důležitým člověkem, jak si u nás mnozí lidé myslí, ale není celkem pochyb, že v kruzích ruských nacionalistů to teď pěkně vře.

Update 13.11.2022 v 10:15: Čtenář Jaroslav M. mne upozornil, že Mariupol měl před válkou výrazně více obyvatel než Cherson. Cherson měl o něco větší politickou váhu (je to regionální metropole), ale každopádně se omlouvám za mylné tvrzení o jediném velkém městě. Konec update.

Nicméně tento článek nemá být o reakcích ruského obyvatelstva. Jediný důvod, proč tuto okolnost vůbec zmiňuji, je ten, že jsem opakovaně narazil na kvasících sociálních sítích na názor, že jde ze strany Rusů o bluf, klamnou operaci za účelem zmatení nepřítele.

Nepovažuji to za příliš pravděpodobné, stejně jako nešlo o bluf u Kyjeva, Charkiva nebo Hadího ostrova. Takhle drahé blufy se nedělají, a cena se v tomto případě neměří jen ztrátami techniky a lidí, ale hlavně ztrátou imperiální prestiže. Nechat se odněkud vyhnat zkrátka bolí, a pro ruské vedení to může být i politický problém.


Podíváme se místo psychologie na něco zcela jiného. Toto je totiž porážka logistické podstaty, pro nás civilisty poněkud nesamozřejmé. Běžný Evropan, který má o válce představy pouze z umění (obrazy, filmy, knihy a protestsongy), si porážku představuje jako krvavou bitvu, útočící tanky a letadla, zoufale se bránící muže v zákopech a konečný triumf jedné strany na poli rozrytém dělostřelbou a pokrytém těly padlých.

Takové věci se samozřejmě ve válkách stávají, ale zdaleka ne vždycky. Prohrát i vyhrát se dá mnoha různými způsoby.

Útok britské lehké brigády u Balaklavy. Prostorově nedaleko (na Krymu), časově daleko (1854). Ten zrovna opravdu dramatický byl. Zdroj

Základní problém Rusů, který ze samotného počátku kampaně jako problém ani nevypadal, byl celkem přímočarý: posádka Chersonu, čítající na svém vrcholu snad až 40 tisíc vojáků (přesná data nikdo nemá, 25-30 tisíc je asi realističtější číslo, ale pámbuví, jak s tím zamíchala nedávná mobilizace), se nacházela na „špatné straně“ široké řeky. A řeku rozměrů Dněpru není ani ve 21. století jednoduché nějak improvizovaně překonat, tím spíš, pokud do toho překonávání začne mluvit nepřítel.

Zpočátku to tedy problém nebyl, protože Rusům padly hned na přelomu února a března do rukou nepoškozené mosty: Antonovský most přímo u města Chersonu a most podél hráze Kachovské přehrady o několik desítek kilometrů dál. Po těchto mostech se vojsko dalo hladce zásobovat, a navíc se Rusové snažili o postup dál, směrem na Mykolajiv a Oděsu. Kdyby se jim podařilo zbytek pobřeží opravdu dobýt, měli by k dispozici navíc ještě dva kapacitní mořské přístavy a jejich logistika by se stala víceméně nenapadnutelnou.

Mykolajiv se ale na jaře ubránil, načež se situace u Chersonu stabilizovala do několikaměsíčního patu, při kterém se pozice ani jedné ze stran moc neposouvaly. Tamní terén totiž moc nepřeje ofenzivním operacím. V černomořské stepi je těžké se schovat před zraky protivníka, a dokud měli Rusové možnost „opotřebovávat“ Ukrajince intenzivní dělostřeleckou palbou, veškerým pokusům o protiútok hrozilo krvavé rozbití. Poměrně syrový článek z New York Times, popisující tuto situaci, patřil k jedněm z mála, jež otevřeně hovořily i o ztrátách na ukrajinské straně, o kterých se u nás jinak moc nemluví. (Ale stejně musejí nějaké být, taková je válka.)

Tou dobou už se ale poměry pozvolna měnily. Začátkem července se na frontu dostaly první raketomety HIMARS a tím zase začal proces pomalého opotřebovávání Rusů. Rakety pro HIMARS, které má Ukrajina k dispozici, doletí spolehlivě na cca 80-90 kilometrů, což znamenalo, že v jejich dostřelu se ocitl celý okupovaný západní břeh Dněpru kolem Chersonu. Na seznamu terčů se ocitly hlavně muniční sklady (velké, plné těžkého materiálu = nelze je snadno přestěhovat, v případě zásahu katastrofálně explodující), a také velitelská a komunikační stanoviště (malá a pohyblivější, neexplodují sama, ale v případě zásahu způsobíte nepříteli vážné problémy). Ale na seznam se dostaly i samotné mosty přes Dněpr, po kterých probíhaly ruské zásobovací linie.

Výbuch ruského muničního skladu v Chersonu, červenec 2022. Téměř jistě “práce” HIMARSu

Mohutná železobetonová struktura, jako je most, se nedá zničit zásahem jedné lehké rakety. Několik desítek zásahů na ní ale přece jen udělá škody, v důsledku kterých se most stane nesjízdným pro těžší vozidla. Samozřejmě, můžete se snažit mosty opravit, nebo vedle nich postavit provizorní pontonové mosty. Jenže v éře satelitní špionáže se o tom protivník dozví prakticky okamžitě – a pro dělníky nebo pro pontony, které nejsou ani zdaleka tak robustní jako železobetonový most, jsou rakety z HIMARSu také poměrně zásadním problémem.

Právě nasazení HIMARSů začalo v létě pomalu podvazovat ruské zásobovací tepny vedoucí přes Dněpr. Antonovský most schytal tolik zásahů raketami, že se v jejich důsledku stal víceméně nepoužitelným. Mosty u Nové Kachovky byly poškozeny méně, ale jejich kapacita se podle všeho snížila také. Zhruba od půlky září se totiž na sociálních sítích začalo objevovat čím dál více videí natočených ruskými vojáky na palubách říčních přívozů, což naznačovalo, že na silniční a železniční spojení přes Dněpr už nebyl takový spoleh jako dřív.

Stav Antonovského mostu 10. října 2022, zdroj: Reddit

Tím nastala situace, kterou bychom v civilním životě mohli přirovnat ke stavu, kdy vyděláváte dvacet tisíc měsíčně, ale utrácíte čtyřicet. Nějakou dobu se to dá vydržet, ale donekonečna ne; a jak dlouho, to záleží na rezervách, které jste před vznikem takové situace měli.

Kolik si Rusové stihli do Chersonu navozit materiálu předtím, než došlo k narušení provozu přes mosty, to nejspíš zjistí přesně až nějaký vojenský historik někdy v druhé půlce století, jestli vůbec. Ale armáda o 30 tisících lidech spotřebuje několik tisíc tun materiálu denně, i když jen sedí na místě a brání se (100 kg na vojáka a den vypadá jako absurdně mnoho, ale není; nezapomeňte, že jeden dělostřelecký granát včetně bedny váží kolem čtyřiceti kil a Rusové stříleli z děl hodně), na což pendlující přívozy pod dopadajícími raketami nepřítele rozhodně nestačí.

Tím pádem se zásoby, které měla ruská armáda na chersonském břehu k dispozici, pozvolna ztenčovaly a ztenčovaly … a armáda bez zásob toho zase tak moc nedokáže. Z pušek a pistolí se dá střílet dlouho, ale ty jsou na moderním bojišti málokdy tím rozhodujícím faktorem. Těžká technika, která potřebuje těžkou munici, těžké palivo a těžké náhradní díly (např. nové hlavně pro děla vykotlaná intenzivní palbou), se při přiškrceném zásobování časem stane nepoužitelnou, a bez ní se moderní konvenční válka vybojovat nedá.

Proto teď udělali Rusové to, co neudělali Němci za druhé světové války u Stalingradu: rozhodli se stáhnout z neudržitelného postavení dřív, než bude pozdě.


Čistě z vojenského hlediska bylo vyklizení Chersonu naprosto racionálním rozhodnutím. Nemůžete-li něco udržet, musíte to pustit, a ohrožené zásobovací linie jsou jednou z nejhorších věcí, které mohou invazní armádu na cizím území potkat. (Z našich vlastních dějin: obležení Olomouce Prusy roku 1758 neslavně skončilo poté, co generál Laudon rozprášil u Domašova roztahanou pruskou zásobovací kolonu. Bez ztraceného materiálu museli Prusové Moravu vyklidit.) Jak tuhletu skutečnost Moskva “prodá” ruským občanům, to je ovšem zcela jiná otázka, protože vylíčit porážku těchto rozměrů jako vítězství nebo třeba jen neutrální operaci víceméně nejde. Ve vybičované válečné atmosféře bych tipoval na nějaké to hledání “zrádců”, kteří si celou věc odskáčou za všechny ostatní.

Zůstaneme-li ale u toho vojenského hlediska, u Chersonu teď nastala situace, kdy široká řeka Dněpr leží mezi oběma znepřátelenými armádami a odděluje je od sebe účinněji než jakékoliv lidské opevnění. Rusové za sebou při ústupu vyhodili mosty do vzduchu, což naznačuje, že vracet se nehodlají. Pro Ukrajince by zase pokus o násilné překročení Dněpru byl neúměrně hazardní operací, protože má-li mít jakákoliv ofenzíva naději na úspěch, musíte toho materiálu dostat na druhou stranu poměrně mnoho – a nepřítel tomu nebude jen tak přihlížet a točit palci mlýnek. Proto se dá čekat, že zimní aktivita na tomto úseku fronty se omezí na vzájemné ostřelování z děl a raketometů, které tak riskantní není.

Momentální dostřel ukrajinských raketometů HIMARS po dobytí Chersonu. Zhruba v této oblasti si Rusové nemohou udržovat žádné velké sklady munice ani koncentraci techniky. Nejdůležitější železniční trať ale vede mezi Džankoj a Melitopolem, tj těsně mimo. Zdroj: Defmon3

K takové činnosti ovšem nepotřebujete příliš mnoho lidí, takže uvolněné síly téměř jistě přesunou někam jinam. Osobně bych tipoval na Záporoží nebo Doněck, které jsou relativně blízko, a kde je terén podobný tomu chersonskému. Uvolněných sil přitom není zrovna málo, jedná se o vyšší tisíce až nižší desetitisíce na každé straně. Dá se tedy čekat, že někde jinde začne brzy “přihořívat”, i když počasí se mezitím stává čím dál chladnějším.

Update 13.11.2022 v 10:15: Ve výčtu možných aktivit jsem vynechal jednu zajímavou možnost. Vyslovená invaze přes Dněpr by byla nebezpečná a komplikovaná, ale na rychlé nájezdy speciálních jednotek přes řeku je to víceméně ideální konfigurace terénu. Prostě: vstát v jednu ráno, začernit ksichty a ruce (tady se to může), tiše přeplout řeku na člunu, tam něco vyhodit do vzduchu, možná pobrat pár zajatců a rychle zase pryč, než se protivník vzpamatuje a zjistí, co se stalo. Tato základní taktika se nemění už od dob vikingů, ne-li déle, i když zbraně a vybavení se mezitím samozřejmě změnily hodně. Konec update.

Válčení v zimě je vůbec dost specifická záležitost, na kterou stojí za to podívat se blíž. Ale k tomuto tématu se vrátíme až někdy jindy. Třeba začátkem prosince, to už bude nad střední Evropou panovat to správné klima.

Diskusní fórum provizorně obnoveno, válečnou diskusi najdete zde. (16.11.2022)


Hudební epilog

Co se týče toho hledání zrádců, mohlo by proběhnout asi nějak takto.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.