Osobní vzpomínka z kouta republiky.

17. 11. 1989 mi bylo jedenáct let, byl jsem politicky poněkud předčasně vyspělé dítě, a také na mě lezlo něco, z čeho se velmi rychle vyklubala poctivá angína. K tomu jsem krátce předtím dostal (neobvyklou) trojku z matiky, paradoxně z roznásobování algebraických výrazů, což byl později na matfyzu můj denní chleba. Náladu jsem tedy měl pod psa a skutečnost, že v Praze došlo k nějakým nepokojům, jsem moc nevnímal. On byl ten rok 1989 na různé demonstrace (v Praze) celkem bohatý a nikdy z nich nic nebylo. No, tentokrát bylo. Když mě o pár dnů později přešly horečky, země už vypadala docela jinak než předtím.

V Ostravě se na další vývoj čekalo se zatajeným dechem, protože nikdo nevěděl, jak to skončí. Přes veškerou lásku ke svému rodnému kraji musím konstatovat, že to zároveň byla rudá bašta, kde docela dost lidí dobrovolně sloužilo v Lidových milicích, a byli opravdu ochotni tu bolševickou vládu hájit i se zbraní v ruce. Výcvik sice neměli nic moc, protože v pozdním komunismu už se flákalo úplně všechno, ale na neozbrojené civily by to nejspíš bohatě stačilo.

Severomoravskému kraji předtím po celá léta vládl jistý Miroslav Mamula, velice tvrdý kádr sovětského typu, se kterým nebyly žádné žerty a jehož jméno vzbuzovalo strach i mezi vlažnějšími soudruhy. Mamula zemřel v roce 1986, ale jeho politické dědictví bylo ještě velmi živé. „Čínský scénář“ se tedy nedal úplně vyloučit.

Zároveň bylo ale Ostravsko specifické tím, že i ti tvrdí kádři věděli, v jaké slepé uličce se tehdejší Československo nachází. Za rohem totiž leželo Polsko, a tam už panovaly úplně jiné poměry.


Polsko bylo po většinu 80. let 20. století dost dystopický stát. V prosinci 1981 se tam přihodilo něco, co nemělo jinde za Železnou oponou obdoby – demokratizační hnutí kolem Solidarity bylo svrženo pučem polské armády, která se na několik následujících let také ujala moci.

Všude jinde v komunistické Evropě spočívala politická moc v rukou ústředních výborů nebo aspoň samovládců Ceausescova typu, takže šlo o režimy jasně řízené civilisty. Pouze v Polsku velela echt vojenská junta jako někde v Latinské Americe, skuteční generálové a plukovníci v uniformách. Jejich šéf, Wojciech Jaruzelski, navíc kvůli nějaké oční vadě nosil černé brýle, takže vypadal opravdu jako komiksový zloduch.

Jaruzelski a Ceausescu v časech, kdy byli u moci. Kdyby tak věděli, kdo z nich dvou bude zastřelen. Zdroj: Wikipedia

Generál Jaruzelski je dodnes v Polsku extrémně kontroverzní postavou, protože ten jeho puč neproběhl zrovna klidně. Za výjimečného stavu zahynulo zhruba sto Poláků rukama jiných Poláků, což je v tak hrdém národě zvyklém spíš na řádění vnějších nepřátel bráno jako mimořádně těžký hřích. Jaruzelského zastánci dnes jeho vládu hájí tím, že jinak by do reformního Polska vtrhla „bratrská pomoc“ stejně jako v roce 1968 do Československa, a že při polské národní povaze by z toho nebyla jen dusivá normalizace jako u nás, ale plnokrevná válka proti zbytku Varšavské smlouvy, která by měla daleko více obětí. Země už za sebou měla jednu téměř totální destrukci (za druhé světové války), a nepotřebovala během pouhých pětatřiceti let zažít znovu totéž.

Tak jako tak, potlačení nekomunistické opozice pomocí bodáků se v Polsku podařilo jen dočasně. Jaruzelského vojenský režim na přelomu let 1988 / 1989 couvnul před masivní vlnou stávek organizovaných právě podzemní Solidaritou, a uvolnil otěže moci způsobem, který byl u nás tou dobou těžko představitelný. Částečně to bylo dáno i příšernou životní úrovní v tehdejším Polsku, kde obchody opravdu zely prázdnotou a měna byla postižena takovou inflací, že za sto zlotých byste nekoupili vůbec nic, i kdyby v těch regálech něco bylo. Ale stejně musíme starému pučistovi přiznat, že politicky se nakonec projevil jako pragmatik a nepokusil se Polsko zabetonovat v podobě nějaké evropské Severní Korey. V červnu 1989 proběhly v Polsku částečně svobodné volby a komunisté v nich utrpěli totální debakl. (Jaký? Takový, že v polském senátu získali jedno křeslo ze sta.)


Povědomí o skutečnosti, že v Polsku se komunismus v přímém přenosu rozpadá na trosky, se nedalo udržet za hranicemi. Hlavním kanálem, který dosahoval do ostravských domácností, byla televize. Bratrské vysílání z Polska nenapadlo československou komunistickou vládu nikdy rušit, a když toho začalo koncem 80. let být náhle potřeba, neměla k tomu vybudovanou příslušnou infrastrukturu a možná už ani odvahu.

Polská televize měla přitom na severní Moravě diváků habaděj. Československá televize za Jakeše byla nudná, tak nudná, jak jen může být politicky angažované umění, ze kterého už se dávno vytratil i ten původní revoluční zápal a zbyla jen ta cenzurní byrokracie. Kdežto „na Poláku“ jste roku 1989 mohli vidět cokoliv, od amerického žraločího krváku Čelisti až po debaty u kulatého stolu, kde zástupci komunistů seděli naproti lidem z opozice a často se přitom ocitali argumentačně v úzkých. Výsledkem bylo, že „na Poláka“ (kanál TVP1 zvaný „Jedynka“ a regionální televizi Katowice), jehož signál sahal hluboko na čs. území, se dívali i ti milicionáři, právě proto, že to nebyla nuda.

Tím pádem už v listopadu 1989 všichni velmi dobře věděli, jak se věci v sousedství mají – a také věděli to, že Sovětský svaz, který by ještě za Brežněva proti takové diverzi nepochybně zasáhl vojensky, teď proti polské emancipaci nemá žádných námitek. A že bez tak velkého a významného státu, jako je Polsko, se ten východní blok nedá udržet pohromadě.

(Teď ani nerozebírám osobní kontakty, protože v ostravsko-karvinské pánvi pracovaly tisíce polských zaměstnanců, od dělníků až po inženýry, takže výměna informací byla intenzivní. Na mluvenou polštinu si Čech zvykne překvapivě snadno; skutečné peklo je polský pravopis, který ale ke sledování televize ani k mluvení s živými lidmi nepotřebujete.)

Jediná opravdu velká otázka byla, jestli naši vlastní civilní soudruzi nebudou tvrdší než generál Jaruzelski a nepokusí se přece jen vybudovat tu evropskou Severní Koreu u nás. Informace o tom, že Lidové milice se chystají k odjezdu na Prahu, kolovaly mezi obyvatelstvem víceméně neustále. Ale “čínský scénář” se nakonec nekonal. Chválabohu – neumím si představit, jak bychom po takovém krveprolití fungovali jako společnost. Můžu-li soudit podle Španělska, kde vzpomínka na občanskou válku ve 30. letech stále ještě dělí sousedy a rodiny, nepříliš dobře.


Když jsem tehdy coby znovu zdravý vylezl opět z postele do ulic města, Ostrava se zásadně změnila. Hlavně centrum bylo pokryté neuvěřitelným množstvím ručně načmáraných plakátů, které očividně nemohlo vyplodit jen pár jedinců. Byla to zajímavá životní lekce: i v tom Mamulistánu, kde byl jakýkoliv disent tvrdě ušlápnut, žila spousta lidí, kteří měli těch tehdejších vladařů plné zuby, a kteří při první příležitosti zvedli hlavu a projevili, co si skutečně myslí.

Tuhle lekci jsem si z ostravského 17. listopadu odnesl a je to myšlenka, kterou bych chtěl k dnešnímu svátku doplnit. Nikdy nevěřte zdánlivé popularitě nebo dominanci myšlenky, která je prosazována strachem. Ani to nemusí být strach z pušek a vězení, na většinu lidských bytostí docela dobře stačí věrohodná hrozba ostudou a veřejným znemožněním. Ale stejně je i ta slabší podoba strachu neprůhledným závojem, který zakrývá skutečné poměry: ve firmách, v národech, možná i v leckterých rodinách, jejichž život diriguje nějaký malý, ale strašlivý despota, který navenek nosí usměvavou tvář.

A nejlepším prostředkem proti strachu je osobní svoboda. Proto je potřeba ji hájit i proti těm politikům, kteří jí mají plnou hubu. Málokdy to totiž myslí tak, jak to říkají.

Funkce diskusního fóra je provizorně obnovena. Diskusi ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Citron byli Ostraváci, tehdy velmi populární a zřetelně driftující směrem k ideologicky podezřelému heavy metalu. Koncertovat ale mohli, i když se na jejich koncertech scházela spousta “mániček”.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.