“Kdy budete kandidovat?” píše mi čtenář L., nikoliv jako první. Dostal jsem tu otázku asi dvacetkrát, ne-li třicetkrát. Má odpověď se nemění: až peklo zmrzne, což vzhledem k termodynamickým vlastnostem oné podzemní říše jen tak nenastane. Chci-li být hodný, řeknu, že až mi to dovolí moje žena, což nastane zhruba v tu samou dobu, jako ona mrazivá noc v pekle.

Důvodem není snaha vyhýbat se zodpovědnosti, jako spíš pozorování, že intelektuálové v politice obvykle pohoří předvídatelným způsobem, založeným na skutečnosti, že přes veškeré nadšení pro informace se nenaučili pracovat s lidmi, zejména pak s lidmi mimo svoji bublinu. Pochybuji, že bych v tomto směru byl výjimkou. Jediná volená instituce v České republice, která je intelektuálům aspoň trochu přátelská, je Senát, a na ten se zatím necítím dost stár pokročile mlád, takže sorry.

Nicméně i ta intelektuální sféra se dělí do různých podsfér. A jedna ta podsféra, která v politice naráží na pomyslnou zeď reality extra destruktivním způsobem, jsou akademici. Lidé z vysokých škol, často s impozantní sbírkou diplomů.

Proč? Při pohledu na naši současnou vládu je to velice praktická otázka. Předem upozorňuji, že mi nejde o to, hejtovat univerzity jako takové, jako spíš zamyslet se nad tím, proč zrovna ti akademici tak strašlivě válčí s realitou, když po dvacetileté úspěšné univerzitní kariéře vykročí za hranice své alma mater.


Nu, začněme tím, že univerzity bývají dost skleníkové prostředí se zcela specifickou ekonomikou.

Politik, který řídí stát, zodpovídá za to, nezničit příliš tvrdými zásahy tržní hospodářství, které je jeho základem. Přitom ta tržní ekonomika je poměrně nepředvídatelná a snadno se roztřese pod náporem vnějších vlivů, které z pozice malého státu ani nedokážete pořádně ovlivnit: recese u velkého obchodního partnera, válka v okolí, hýbající se ceny komodit a energií atd.

Takové věci se v ekonomice stávají, navíc naprosto nepředvídatelně. Můžete plánovat dopředu, ale pánbůh a náhoda vám z těch plánů občas udělají trhací kalendář. Zdroj: Wikipedia, CC BY-SA 4.0

Z toho mi osobně plyne, že by bylo žádoucí, aby průměrný politik měl skutečně osobní zkušenosti ze soukromého sektoru, aspoň tak pět let. Ten pocit neustálé nejistoty jako na houpačce, a získaná schopnost s ní nějak přežít, se z knihy naučit nedá. Zároveň si v téhle kariéře uvědomíte, že ten “společný koláč” se dá zvětšit, ale i zmenšit, podle toho, jak chytře či stupidně postupujete. Úspěšnou firmu lze blbým řízením položit během pár let a naopak, v jakémsi zaflusaném koutě Sudet může “sám od sebe” vyrůst podnik celostátního významu.

Akademická sféra je rozpočtová, padají do ní peníze shora a rozdělují se podle principu “hry s nulovým součtem”. Koláč je v daný rok jen určité velikosti; dostane-li jeden víc, musí dostat druhý míň, a o tom rozdělení rozhodují jacísi lidé, úředníci, komise atd. Nejvíce peněz pro svoji katedru či fakultu vymohou ti, kdo umějí s těmi komisemi a úřady vycházet nejlépe. Pročež co? Samozřejmě, nahoru se dostávají ti, kdo tohle “dojení eráru” ovládají nejdokonaleji. Jenže přejde-li pak takový člověk do politiky, narazí právě na to, že trh tímhle způsobem nefunguje.

(Vůbec je zajímavé se zamyslet nad tou současnou “dotační ekonomikou”, která ničí evropský hospodářský prostor tím, že rozdává peníze různým také-podnikatelům, kteří si je umějí nejefektivněji vyškemrat, a podporuje je na úkor jejich konkurenceschopnějších protivníků. Není to náhodou “přeliv” klasického grantového systému z univerzit do reálného hospodářství? Společných prvků je nápadně mnoho.)

Vedlejším efektem téhle “komisí řízené” ekonomiky je také úplně jiné měřítko toho, co se považuje za kvalitní výsledek a co ne. Podívám-li se třeba na Databázi knih, náš současný premiér napsal nebo se aspoň podílel na napsání celkem 51 titulů. Úctyhodné! Jenže jen asi pět z nich nasbíralo netriviální množství čtenářských hodnocení (10+), což indikuje, že byly tak trochu vydávány do vzduchoprázdna.

Toto by v soukromém sektoru byl špatný výsledek, plýtvání časem a energií, a koneckonců i tím papírem a barvou. Omezit se na deset dobře vybraných prací a nechat těch zbylých 41 plavat by dávalo větší smysl. V akademické sféře je ale dlouhý seznam publikací jednoznačné pozitivum, ať už je někdo četl nebo ne. Co se asi tak může stát, když člověk uvyklý těmto standardům fungování najednou přejde do zcela jiného světa, a nejen přejde, ale pokusí se jej řídit?


Druhý bod, pro dnešek poslední: velmi odlišné hierarchie prestiže a moci.

Akademická sféra je v podstatě seniorát. Na spodku jsou studenti a postgraduálové, osobní prestiž postupně stoupá s dosaženými hodnostmi, a profesor s důstojnými šedinami ve vlasech a vousech je jasným alfa-samcem celé smečky. (Poslední dobou už se to ovšem nesmí brát úplně doslova, sexuální skandály jsou jednou z mála věcí, která dokáže smést i držitele deseti titulů.) Trochu to připomíná staré mnišské řády, ostatně i ty rituály jsou podobné.

Navíc jsou ti studenti, “podvozek” celé hierarchie, obvykle mladí a nezkušení, a tím pádem na ně lze silně zapůsobit už jen tou autoritou věku a mnohaletou praxí v přednášení, kombinovanou se zjevnou inteligencí. Mezi “profesor” a “polobůh” je z pohledu dvacetiletého ucha sedícího v přednáškové síni jen malý rozdíl. Dobře si na to pamatuji ze svých vlastních mladých let na matfyzu.

Kdežto přejde-li někdo z profesorské pozice do pozice politické, najednou má úplně jiné publikum a koneckonců i spolupracovníky, potažmo protivníky. Průměrný volič je zhruba stejně starý jako on sám, slyšel za těch uplynulých třicet let už všechno (nejčastěji ve formě nesplněných slibů), a začnete-li na něj mluvit jako na studenta – tj. přednášet mu něco z pozice samozřejmé autority – naserete jej tak, že na vás poletí vajíčka. Také kolegové jsou podstatně méně uctiví než na vaší domovské fakultě, a může se stát, že proti vám uspořádají palácový převrat. Dojela-li na nějaké palácové intriky i Thatcherová nebo Chruščov, může se to stát každému, ale lidé uvyklí na “seniorát” na to budou připraveni podstatně hůř.


Suma sumárum, přechod z akademické sféry do sféry reálné politiky je tak trochu jako přejet na lyžích z ledovce přímo na písek. Tituly na billboardech můžou působit dobře, ale zkušenosti z toho jednoho světa jsou kontraproduktivní v onom světě druhém.

Osobně bych každému akademikovi, který se zamýšlí nad tím, kandidovat do politické funkce, svěřil zhruba na měsíc řízení sídlištní večerky někde v Duchcově nebo Karviné, a za ten měsíc za ním přišel s upřímně míněnou otázkou: “Tohle budou taky tvoji voliči. S nimi budeš muset nějak komunikovat, o jejich životy a problémy se budeš muset starat, a oni budou rozhodovat o tvém dalším setrvání ve funkci. Jsi na to připraven/a?”

A zajímalo by mě, kolik z nich by mezi těmi krabicemi čínských polívek a regály plnými levného pití řeklo jednoznačné “Ano”.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Když už mluvíme o přechodu z jednoho světa do druhého…

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Poslední publikace, která vyšla, jsou Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading