Milí čtenáři, dostávám hodně dotazů na Brandmauer, oddělující AfD od zbytku politické scény, na její historii a budoucnost. Je to zajímavá věc, zejména z pohledu své vlastní historie a vzniku, a stojí za to se nad ní zamyslet.
Poválečné (Západní) Německo mělo dvě velké státostrany. Koalici CDU/CSU, reprezentující pravici, a SPD, reprezentující levici. Volební systém byl od počátku poměrný a nebránil vzniku menších stran, ale v praxi tyto dvě strany braly dohromady až 80 procent hlasů. Na pravici existovala (a existuje) dlouho zavedená FDP, založená roku 1948, která podle potřeby hrála roli menšího koaličního partnera do pravicové vlády. Její popularita ale jen málokdy překročila desetiprocentní hranici a leckdy se naopak propadla i pod pětiprocentní limit nezbytný pro vstup do Spolkového sněmu. Na levici dlouho nic takového nebylo; praví komunisté (KPD) byli po válce slabí a roku 1956 zakázáni úplně.
Toto období, cca 1949-1989, bylo obdobím, kdy volič “věděl, co kupuje”. Chtěl-li více levicovou politiku, hodil to socialistům, chtěl-li více konzervativní politiku, tak CDU. Vzácní liberálové, kterým šlo o malý stát a nízké daně, preferovali FDP, ale museli se smířit s málem; toto nebyla v Německu nikdy zrovna populární myšlenka a dodnes jen tak občas po kapkách prosakuje ze sousedního Švýcarska.
Tato situace se začala nejdříve měnit založením Zelených, jejichž poslanecký klub se před cca 30 lety stal dost velkým na to, aby jej bylo “potřeba” do vytváření levostředových koalic. To ještě ale z hlediska pravice takový problém nebyl.
Na skutečně velký problém si německá pravice začala zadělávat až roku 2005, kdy Merkelová poprvé, ale nikoliv naposledy, poskládala dohromady “velkou koalici” z CDU/CSU a SPD. Merkelová byla naprosto neideologický člověk a politiku vesměs redukovala na personální otázky – kdo bude zastávat jaký úřad, zda jí je dostatečně loajální, a zda pak bude dostatečný klid na vládnutí; upřímně si myslím, že ani nechápala, co to vůbec znamená “mít nějaké politické přesvědčení a vizi”. Dalo by se to nazvat technokracií, ale tím by se zakryla skutečnost, že i po té čistě technické stránce tehdy začalo Německo poněkud stagnovat.
Tato velká koalice začala působit škody na image obou stran. Nejdřív nenápadně, tyhle procesy vždycky trvají dlouho a velké státy jako Německo mají obrovskou setrvačnost. Ale stejně se tím společným vládnutím začaly ty dvě strany k sobě přibližovat a splývat do jakéhosi amorfního středu. CDU si časem dokonce dala do vínku oficiální heslo “Die Mitte”. Odpůrci tomu říkali výrazně míň pozitivně: “Einheitsbrei” čili něco jako kuchyňský mišmaš, jako když pejsek a kočička vařili dort.
(Bavorské CSU se od tohoto dařilo vždycky trochu držet stranou, i když se samozřejmě od toho mišmaše coby strana zúčastněná ve vládě taky “zacákala”. Ale coby nezávislá strana, ve které Merkelová nemohla provádět svoji personální politiku a nahrazovat místní politiky svými spojenci, si přece jen CSU zachovala jiný charakter, a v Bavořích také dodnes úspěšně vládne, aniž by musela vytvářet nějaké velké koalice.)
Z hlediska praktického merkelismu byly velké koalice ideální, ale čím dál větší procento voličů jich mělo plné zuby, protože tím docházelo k vyklešťování demokracie coby konkurenčního prostředí. Jedno ze slov, které se začalo ztotožňovat s érou Merkelové, bylo slovo alternativlos, pro postup, který nelze zpochybňovat. Dalo se vykládat i neutrálně ve smyslu “poznaná nutnost”, ale také daleko hůř, ve smyslu “nadávejte si jak chcete, my si to nahoře uvaříme podle svého”. Toto nelze provozovat dlouhodobě, aniž byste si aspoň část těch voličů odcizili. Voliči mají rádi nějakou volbu, nebo aspoň iluzi volby, a nelze jim moc okatě strkat pod nos, že reálně žádnou nemají.
Nu, a pak přišly dvě velké krize – evropská dluhová krize a migrační krize – které se sešly těsně za sebou, a ve kterých významná část německých pravicových voličů s merkelovským alternativlos řešením hrubě nesouhlasila. A sešly se právě v době, kdy došlo k rozšíření sociálních sítí, jež ty nesouhlasící voliče propojily mezi sebou a umožnily jim uvědomit si, že je jich dost na to, aby už si mohli založit jiné životaschopné politické struktury.
Tento proces vedl ke vzniku AfD a oživil dříve skomírající Die Linke, které původně hrozilo vymření coby straně nereformovaných enderáckých bolševiků. A jakmile se tyto okraje odtrhly, neměly žádný důvod se vracet zpět, do onoho Einheitsbrei čili společného mišmaše. To, že se od něj lišily, bylo právě pro voliče zajímavé.
V současné chvíli je další existence Brandmauer pro CDU (nikoliv CSU) smrtelně nebezpečná, protože s těmi preferencemi tak, jak dnes jsou, vede k jednoduchému důsledku:
Kdokoliv dnes volí CDU, na zemské či celostátní úrovni, automaticky tím akceptuje “kočkopsovou” vládu v různých kombinacích CDU-SPD-Zelení, ve které budou ty levicové myšlenky zákonitě převažovat, a která je jediným způsobem, jak přelézt aspoň těsnou většinu ve sněmu.
Příkladem takové události bylo uzavření “keňské” koalice v Sasku roku 2020, jejímž jediným stmelovacím prvkem byl závazek udržet AfD v opozici, a ve které si Zelení vynutili zavádění “Gendersprache” do úřední komunikace včetně zákonů (Spiegel); pokud se například nějaký zákon měnil byť jen jednořádkovým dodatkem, vznikala povinnost přepsat jej celý do genderově neutrálního jazyka. Fungování úřadů to komplikovalo natolik, že roku 2025, po vypadnutí Zelených z koalice, souhlasila i SPD se zrušením tohoto principu. Ona mimochodem ta saská zelená ministryně spravedlnosti, která toto nejvíce tlačila, byla za svého mládí punková hudebnice a hrála v kapele, jejímž velkým hitem byla skladba “Hurá, hurá, fízl hoří, pak dva, pak tři.”
Na té levici by to asi bylo jedno, tam si to všichni odpustí navzájem. Ale normální volič napravo od středu o takovou politiku absolutně nestojí, a přitom je to přesně to, co v případě volby CDU dostane, protože její špičky se rozhodly, že se musí držet své Brandmauer i za cenu takových koalic.
Tohle vedlo ke stavu, kdy poslední věrný volební blok CDU jsou důchodci, kteří už nebudou měnit svoje zvyklosti, ale kterých každý rok ubývá, a ve věkových kategoriích pod 60 let má bývalá státostrana velký problém; u mladých pak přímo katastrofální problém.
Hurá, hurá, strana hoří – k čemu ale pak ta protipožární zeď přesně byla? Požár ji dávno spolehlivě přeskočil.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Na anglickém Substacku vyšly poslední dobou dva články, oba se týkají matematiky a AI. Ten první byl zároveň první, který přilákal více mezinárodního publika než českých čtenářů.
When the White Collars Feel Threatened
The Institutions Will Change, Too
Hudební epilog
Vzpomínka na nejslavnější německý poválečný film. Dá se říci, že Němce jejich minulost pronásledovala až příliš.
