Když před 10-20 lety vznikaly první literární dystopie na téma “islamizace Západu”, jejich společným prvkem bylo něco jako “muslimové si založili stranu a vyhráli s ní volby”. To se ukázalo být nepřesné; strany vysloveně založené v islámském prostředí, jako je nizozemská DENK, nebyly nikdy ve volbách příliš úspěšné. Jednak tam asi není moc velké pochopení pro západní volební proces, jednak těžko získávají nemuslimské voliče.
V posledních letech ale můžeme konstatovat, že velice úspěšný je jiný model, kterému můžeme říkat třeba oblíbeným slovem hybridní. V tomto modelu se do již existující strany “nastěhuje” politický islám a začne ji směrovat ke svým vlastním zájmům. Starým soudruhům může nabídnout hlasy muslimů, zejména pak mezi mládeží. Od nich si naopak “vypůjčí” funkční politickou strukturu, zkušenosti s vedením kampaní, a několik nemuslimských témat (například cena bydlení), s jejichž pomocí lze přilákat užitečné idioty některé voliče z nevěřících kruhů, které namíchají s tématy islámskými. Bohužel je to funkční mechanismus, jak ve volbách získat slušné výsledky.
Základní rozpoznávací pravidlo: mává-li se na schůzích či demonstracích dané partaje desítkami či stovkami palestinských vlajek, zatímco domácí vlajku sotva uvidíte, je to asi právě ona.
Zastávka první: Velká Británie
Po celý začátek 21. století to vypadalo, že touto cestou půjde labouristická strana. Vrcholem této fáze bylo období, kdy ji vedl Jeremy Corbyn. Ale poté nastalo u labouristů jisté zpytování svědomí, zejména kvůli čím dál otevřenějšímu antisemitismu některých muslimských členů a také kvůli jejich požadavkům typu “segregace pohlaví na labouristických akcí”. Ve výsledku se proces přebírání Labour Party poněkud utlumil a největší radikálové opustili stranu, respektive byli vykopnuti.
Našli si ale novou, a to jsou Zelení, kteří byli až donedávna na britské politické scéně zcela bezvýznamní. Dnes jedou Zelení plně na oné smíšené linii “půlka socialismu, půlka islámu”, a jejich preference výrazně rostou, zejména mezi mládeží ve velkých městech. Toto jsou například volební materiály předsedy strany Zacka Polanského z Londýna:
Jak vidíme, princip 50/50 se uplatní i u čtyř uvedených bodů programu: dva rudé (znárodňování a nové daně + státní kontrola bydlení) a dva islámské (Palestina + boj proti islamofobii, do čehož se v praxi schová i velmi opatrná kritika islámu).
Právě před pár hodinami si britští Zelení na svém kongresu odhlasovali, že sionismus je forma rasismu, což je úplně klasická myšlenka z islámského světa. Co myslíte, kdy se jim podaří získat křeslo londýnského primátora?
Zastávka druhá: Německo
I zde došlo k posunu. V Německu to svého času vypadalo, že stranou zralou na převzetí budou právě Zelení se svým obsesivním multikulturalismem, ale nakonec se jí stala Levice, dědička bývalé komunistické strany s tradicí táhnoucí se až hluboko do 19. století.
Die Linke nyní vyhrála volby v Berlíně s programem (PDF ke stažení), který je opět bizarní směsicí levicových myšlenek (například je celý psaný v hvězdičkové Gendersprache a hned 44x se v něm vyskytují různé formy slova Queer) a islámských zájmů (speciální imigrační program pro Afghánistán, Irák a další islámské země, zřízení pověřence pro boj s “antiislámským a antipalestinským rasismem”, nabídka islámských duchovních služeb v různých státních organizacích, ba i rozšíření plochy pro muslimské hřbitovy). Nejde jen o program; už před volbami Levice silně mobilizovala pro účast na velkých demonstracích typu “Zusammen für Gaza”.
Tyto dva světy se dlouhodobě nemohou tolerovat, přístup islámu k ženám a gayům je notoricky známý. Ale krátkodobě se jim to zjevně vyplatí, protože budou mít primátorské křeslo v pátém největším městě EU.
Vítězství Die Linke v Berlíně má jen jednu drobnou skvrnku na tváři, kterou byla skutečnost, že na jejich vítěznou oslavu přišel šéf tamního arabského kriminálního klanu Issa Remmo a média si toho jako napotvoru všimla a rozmazala to po celém německojazyčném světě. Strana se brání tím, že “nedostal pozvánku”, takže asi chudák šel prostě kolem náhodou či co. Tak jako tak, je to jen skvrnka, ve vládě jim to nezabrání. Mimo jiné proto, že na levicové straně spektra neexistuje proti Die Linke nic jako pravicová “požární zeď” (Brandmauer) proti AfD, takže SPD i Zelení s ní budou vesele koalovat.
Už ve spolkových volbách roku 2025 dostala Die Linke od německých muslimů nejvyšší počet hlasů (29%, odkaz), a v současných volbách v Berlíně získala mezi muslimy těsnou absolutní většinu 51% hlasů (odkaz). Dá se tedy říci, že v muslimské komunitě zaujala strana dominantní roli.
Zastávka třetí: Francie
Na francouzské politické scéně je reprezentantkou La France Insoumise (LFI), vedená Jeanem-Lucem Mélenchonem.
Rovněž LFI plně najela na téma “Gaza, Gaza, Gaza”, a to leckdy i na místní úrovni, kde by se vlastně zahraniční politika dělat neměla. Na imigrační frontě je LFI nepřekvapivě pro rozsáhlé uvolnění zákonů a jednodušší přístup imigrantů jak do Francie, tak do jejího sociálního systému. Teoreticky to zní neutrálně, ale prakticky jsou imigrační toky do Francie převážně složeny z občanů severoafrických zemí (vesměs bývalé francouzské kolonie), kde islám drtivě převažuje.
LFI dominuje mezi francouzskými muslimy ještě výrazně více než Die Linke v Německu. Při volbách do Evropského parlamentu roku 2024 získala 62 procent muslimských hlasů, přičemž 83% dotázaných muslimských voličů odpovědělo, že Gaza pro ně byla rozhodujícím tématem. Už v prezidentských volbách roku 2022, kdy se ještě v Izraeli nic nedělo, získal Mélenchon v prvním kole 69% hlasů muslimů.
Velice zajímavé budou z tohoto hlediska ty nadcházející prezidentské volby, které se mají konat 18. dubna 2027. Je docela dobře možné, že Mélenchon postoupí do druhého kola, protože ve Francii je obecně levicový elektorát silný a dříve silná Parti Socialiste je dnes na odstřel. Stejně jako britští Zelení a německá Die Linke, i Mélenchon obratně míchá klasická socialistická témata (oškubat buržousty, neutralita, garantované bydlení) s těmi islámskými, jako je Gaza a zjednodušení imigrace. Ve francouzském většinovém systému by to ale asi na vítězství v druhém kole nestačilo.
No, tady zhruba vidíme budoucí evropskou politiku roku 2050. V současnosti se západní elektoráty dělí zhruba na tři skupiny – vymírající, ale stále ještě početnou skupinu důchodců, která z celoživotní setrvačnosti hlasuje pro historicky zavedené strany jako CDU, SPD, britské konzervativce atd. Dále skupinu lidí středního věku, kteří to všechno platí a řeší, a jsou mezi nimi silné strany jako AfD, Reform a Rassemblement national (Le Penová). A konečně mládež, jejíž značné procento je už imigračního původu a další část se ráda chytí na sliby něčeho zdarma, což pak zajišťuje hlasy právě pro islámsko-levicové strany výše popsaného typu.
Ta první skupina během dvaceti let zanikne, ta druhá se posune do důchodového věku, a ta třetí posílí. Podle toho se vyvine i evropská politika. Je možné, že jednoho dne budeme na jakéhosi Prodiho, Junckera a von der Leyenovou vzpomínat jako na zlatý a stříbrný věk.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Z anglického Substacku: The Jubilee Colony: a Walk through the Working Class Past, návštěva zajímavé lokality v Ostravě-Hrabůvce.
Hudební epilog
“For a few votes more…”
