Případ podvodného profesora Jasona Ardaye, který spáchal sebevraždu, se tento týden dočkal nečekaného (nebo naopak očekávaného?) vývoje. Staroslavná univerzita v Cambridge oznámila, že přehodnocuje svůj dříve ohlášený záměr důkladně prozkoumat, jakým způsobem najímá nové profesory a zda se v tomto procesu neskrývají nějaké problémy. Řízení nebude zastaveno, ale zaměřeno zcela jiným směrem: zda univerzita poskytla ubohému Ardayovi dostatečnou institucionální podporu a pomoc proti negativní pozornosti veřejnosti. “Nebudeme se zabývat dřívějšími obviněními z plagiátorství,” řekl vrchní vyšetřovatel Nazir Afzal. “Půjde o jeho duševní pohodu, péči o něj, jeho dobrý pocit ze života.”
No, kdybyste vymýšleli karikaturu instituce, která se naprosto zvrhla z původního zkoumání světa a hledání pravdy na jakousi formu gigantického citového sanatoria pro zaměstnance, lépe by se vám to asi podařit nemohlo. Bohužel to karikatura není. Čert vem nějakou profesní integritu akademické obce. Dobrý pocit ze života je důležitější.
I když to není tak dramatické jako třeba vpád Vandalů do Říma, stejně je to svého druhu historický okamžik, jeden z finálních dozvuků zhroucení britského impéria. Ono přece jen existovalo nejen na mapě, ale i v abstraktním světě idejí, kde ti Angličané a Skotové měli dlouho “velký výtlak”, daleko větší, než by odpovídalo jejich prostému podílu na světové populaci.
Cambridge je jednou z posledních britských institucí, které mají ve zbytku světa ještě vůbec nějakou váhu, a tímto krokem výrazně přispěla k tomu, aby se jejich seznam zkrátil na nulu. Mít vědeckou prestiž znamená zároveň i nést tíhu zodpovědnosti za to, že vaši lidé opravdu za něco stojí a že odvádějí kvalitní práci. Impéria se hroutí v okamžiku, kdy už nejsou schopna nebo ochotna plnit svoje závazky, a toto je přesně ten okamžik: právě tuto tíhu zodpovědnosti už nechce Cambridge nadále před zbytkem světa nést. Dává přednost příjemné, ničím nerušené atmosféře pohody na pracovištích.
Samozřejmě nevíme přesně, co k tomuto rozhodnutí vedlo. Je také možné, že cambridgeští doni neměli ve skutečnosti na vybranou: například, že už první nenápadné interní porozhlédnutí odhalilo, že nějakých méně proslulých Ardayů už tam mají desítky, ve všech barvách a pohlavích, a že kdyby se toto dostalo na veřejnost v plné síle, tak z toho Cambridge vyjde ještě daleko hůř, než když se bude cíleně prezentovat jako neurotická školka pro dospělé. No, to nevíme, to je spekulace.
Tak jako tak, princip, že “nejlepší dezinfekcí je sluneční světlo”, tu byl zásadně porušen. Žádná instituce by neměla vyšetřovat sebe sama. Jediný, kdo v tuto chvíli může situaci napravit, je vláda, a jelikož v té sedí labouristé – strana plná vyznavačů těch samých principů – nejspíš se nic nestane. Ani za toryů by se nic nestalo, ti už dávno podlehli podobnému kultu zbabělosti, jenom nikoliv z přesvědčení, ale z pohodlnosti. Navíc půlka z nich tím Cambridgem sama prošla, přitom kdo ví s jakými skutečnými osobními kvalitami (dobrý rodinný původ toho v Anglii stále ještě koupí hodně), a třeba by takové vyšetřování také nebylo v jejich zájmu.
Ke skutečnému rozhrábnutí tohoto akademického pařeniště by tu vládu musela sestavit nějaká “outsiderská” strana typu Reform, která si se současným establishmentem zas tak moc nedluží. Leč podle současných preferencí to na žádnou budoucí vládu Reform nevypadá.
Jedno nemůžeme demokratickým státům upřít: jejich vlády a následky jejich vládnutí zcela spravedlivě odpovídají většinové vůli voličů. V Jižní Africe je to vražedný Johannesburg a mnohahodinové výpadky elektřiny. V Británii zatím elektřina běží, ale světlo rozumu jaksi skomírá.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Na anglickém Substacku vyšel nový článek: That One Time In Nuremberg. Je to totiž právě osmdesát let od chvíle, kdy v tom Norimberku padly rozsudky.
Mimochodem, představte si tu absurditu, kdyby ti soudci a žalobci v Norimberku byli Němci.
Hudební epilog
