Milí čtenáři, jak jsem tak začal psát vlastní anglický Substack, mělo to jeden nečekaný efekt. On to není pasivní nástroj, ale aktivní čtenářská komunita, která vám občas podstrkává něco, o čem se domnívá, že byste si to rádi přečetli. Tím pádem jsem poslední dobou narazil na skutečně zajímavé texty.
Jedním z nich je Why does Africa stay poor? Crime, který mě přiměl k zamyšlení i z té evropské perspektivy.
Rwanda, jedna z nejúspěšnějších zemí černého kontinentu (ekonomicky vzrostla od 90. let asi desetinásobně), má značně početnou vězeňskou populaci: 637 vězňů na 100 tisíc obyvatel, což je asi třikrát víc, než u nás v České republice. Zároveň jde o zemi, kde 78 % obyvatel říká, že se po setmění nebojí chodit ven; shodou okolností přesně to samé procento jako u nás. (Globální statistiky.) To asi nebude úplná náhoda, spíše je tam příčinná souvislost. V Jižní Africe, s její notoricky proslulou kriminalitou, se nebojí chodit večer ven jen 33 procent lidí.
Samozřejmě, fyzická bezpečnost nebo její absence má na prosperitu země výrazný vliv. I drobné podniky, jako je nějaká večerka nebo pekárna, se mohou stát terčem vydírání. Pokud není bezpečno na silnicích, zásobování vázne. A obecně, v situaci, kdy vám váš výdělek mohou snadno sebrat, nemají pracovitější lidé žádnou motivaci se snažit. Naopak je bezpečnější nic nemít, aspoň ze sebe neuděláte terč.
To bylo prokletí komunismu, ale tím lupičem koneckonců může být i Franta (nebo Abdul) odvedle, pokud tomu nikdo nezabrání. Už z různých středověkých kronik máme dost záznamů o tom, jak někde – třeba jen dočasně – upadla královská moc a na cestách se okamžitě vyrojili loupežníci. Určité procento lidí, i u nás, jsou zkrátka predátoři, a jedním ze základních úkolů státu je zabránit jim v tom, aby okrádali a terorizovali svoje produktivnější spoluobčany.
Zajímavý postřeh: k tomu, abyste chytali a zavírali loupežníky, nepotřebujete žádnou kosmickou technologii. Oni jsou vesměs svému okolí dobře známí, tenhle druh činnosti se těžko provozuje nějak skrytě, a i kdyby ten člověk nosil dokonalou kuklu, stejně se časem prozradí tím, že jeho životní úroveň neočekávaně vzrostla. S potíráním lupičů má lidstvo bohaté zkušenosti už po tisíce let, a nějaký vězeňský systém dokáží provozovat i jinak chudé státy.
Z toho plyne myšlenka, po které se ale profesionální dobrodějové z mezinárodních organizací otřesou a zpotí vzteky: když už vůbec finančně pomáhat Africe, možná by bylo lepší investovat ty peníze, a rovněž nezbytný dohled, do vylepšení tamních justičních systémů. (Samozřejmě s vědomím, že nikdy nebude úplně nestranný, že “lepší” neznamená nutně “dobrý”, a že k nějakým zneužitím toho systému určitě dojde – ale ono k nim nejspíš dochází i teď.)
Země, kde není lidská aktivita a talent tlumen všudypřítomnou zločinností, mají lepší vyhlídky na to, postavit se na vlastní nohy samy. Už třeba jen proto, že mohou rozvíjet svůj turistický sektor. Například El Salvador, dříve jedna z nejnebezpečnějších zemí světa, ale zároveň země s krásnou přírodou a zajímavými koloniálními památkami, dnes vydělává na turistech cca miliardu dolarů ročně. Turistika pomáhá i s rozvojem těch lépe spravovaných afrických zemí, jako je Keňa nebo Namibie. Naproti tomu do Nigérie by na dovolenou jel opravdu jenom dobrodruh a do Konga jen naprostý šílenec.
Nedá se bohužel přehlédnout, že v samotném západním světě v tomto směru dochází k určité regresi. Problémem je třeba vykrádání obchodů, shoplifting, které si nepředstavujte jako nějakou banální aktivitu typu “bezdomovec si strčil za bundu flašku”, ale spíš jako organizovanou činnost gangů. Na této nahrávce stihlo sedmnáct (!) lidí v obchodě Nike udělat během pár minut škodu za 12 tisíc dolarů, tedy skoro 300 tisíc Kč.
Takový druh kriminální aktivity by v moderním světě neměl být vůbec možný. Už jen těch DNA stop tam lupiči nepochybně nechali hodně – stačí se pozorně podívat na kamerové záběry, čeho všeho se dotkli, a posbírat vzorky. Stejně tak nepochybně vytvořili i nějaké digitální stopy (pochybuji např. o tom, že by byli všichni tak chytří a vypravili se do akce bez mobilu v kapse); ještě další stopy vytvoří prodejem toho naloupeného zboží, a ke ztotožnění osoby se dají použít i její pohybové stereotypy. Kdyby se toto odehrálo v Dubaji nebo třeba Tokiu, během pár dní by všichni zúčastnění seděli v lochu.
Leč toto je zrovna Los Angeles v pokrokové Kalifornii, takže policie, řízená městem, dlouho takové události brala jako problém s nižší prioritou (poslední dobou se to přece jen pod tlakem voličů trochu mění). Na levém okraji amerického politického spektra se vykrádání obchodů spíše glorifikuje jako odboj vůči kapitalismu a pochopitelná činnost ubohých, utlačovaných, chudých lidí, a tudíž něco, co by se vlastně ani trestat nemělo. To se pak přenáší do každodenní praxe, dotyční mají daleko větší možnost se realizovat, a pokud je jednoho dne přece jen chytí, často to končí podmínkou. A to pak zase demoralizuje ty zbytky poctivých policajtů.
Obchody v nejhůř postižených oblastech reagují na tento druh kriminality zaváděním drahých a nepopulárních opatření, jako je například zamykání produktů (a to i těch naprosto každodenních, jako jsou šampony a zubní pasty) do skříněk, ke kterým má klíč jenom personál. Pro tento postup se vžil pojem “Inconvenience store”, protože zákazníky samozřejmě čekání na uhoněnou prodavačku s klíčem pořádně štve.
To vše v jednom z nejbohatších regionů světa, nikoliv v rovníkové Africe. Je zajímavé, jak moc lze zapomenout na to, na čem původně stojí civilizace.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
The Highwayman je velmi romantická píseň, ale pro fungování a rozvoj tehdejší Anglie bylo podstatné právě to, že jej na konci písničky zastřelili.
