Čtvrtý a poslední díl zápisků z cestování po Lotyšsku.
Baltské moře je vlastně bílé moře, protože balts, baltas znamená v litevštině a v lotyšštině “bílý”. Voda tu samozřejmě není o nic bělejší než kdekoliv jinde, bílé jsou hlavně pláže, tvořené jemným pískem. Kontrastuje s nimi tmavá zeleň lesů sestupujících skoro až k moři.
Lotyšsko má dlouhé a táhlé pobřeží, skoro pět set kilometrů, což musí vystačit každému milovníkovi bílých pláží. A jelikož je tu moře studené a země řídce osídlená, velká část toho pobřeží je liduprázdná. Výjimkou je hlavně Jūrmala, zazobané rekreační město na okraji Rigy. Ale už o pár kilometrů dál patří moře zase hlavně ptákům, posedávajícím v příboji a kroužícím nad hlavami. Jejich kvílení zní melancholicky; kdo ví, třeba taky právě přišli o královnu.
Nedaleko Jūrmaly začíná národní park Kemeri, zóna mělkých jezer a hlubokých bažin porostlých rákosím. Přes bažiny vedou úzké dřevěné mostky, ne vždy v nejlepším stavu, takže i o adrenalin je postaráno.
Směrem do vnitrozemí se krajina mění ve vřesoviště, ve kterém panuje téměř prehistorická atmosféra. Nebo aspoň velmi historická. Nedivili byste se, kdyby se z křoví náhle vynořil Beowulf a plynnou gótštinou se zeptal, jestli jste náhodou neviděli kolem běžet šestihlavou příšeru.
Zlatým hřebem pěší cesty do Kemeri je Louka čarodějnic, která už z dálky páchne sírou. Sem se jinak než po umělém chodníčku dojít nedá. Podle smradu soudě, boční vchod do Pekla musí být nedaleko.
(Jak by vlastně vypadalo moderní peklo? Nevím, ale určitě by tam měli slabou, nespolehlivou wifinu.)
Tolik zadumaná země u Baltu. Příště už se zase vrátíme do “našeho světa”.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
